Sbohem, můj anděli 1/3...

Maličká Lucinka stála v popředí davu, který se mlčky tisknul v kruhu nad oným místem. Místem, kde zpěv ptáků odvál rytmický vzlykot postarších dam, kde šepot stromů zmrazil smutek. Jako by se z brzkého letního rána stala přes kratičký okamžik nevlídná tuhá zima. Jako by přátelský šum listí ve větvích odumřel v závanu větru, který jej jako déšť snesl na prochladlou zem.
Lucinka stála bojácně v popředí toho zvláštního společenstva lidí, které buď nikdy neviděla, nebo od jejich posledního shledání uplynulo již pár let, ale i to bohatě stačilo, neboť nyní jí bylo sotva osm. A tenkrát? Tenkrát, byla ještě malinkaté dítě, co se stěží dokázalo postavit na obě nožky a teprve začínalo objevovat svět a na nějaké ty pratetičky a prastrýce si nepamatovalo. Sem tam však zahlédla i dobře známé tváře, byly tu všechny, všechny, které byly jejímu srdci tak blízké. Až na jednu. Tu nejbližší…
Váhavě si přitáhla krajkový cípek límečku svých tmavohnědých šatiček víc ke krčku, ve snaze se trochu zahřát. Byla jí zima. Taková zima. Jakou ještě nikdy nepocítila. Jako by sama vycházela z jejího těla. Nad její hlavou rychle plynuly těžké temně šedavé dešťové mraky. Připadalo jí, že se snad ještě víc ochladilo. Tu k ní někdo svižně přistoupil a přes malá ramínka jí pečlivě položil delší hřejivý na polovinu přehnutý šátek. Vděčně si ho hned přitáhla prochladlými prstíky a omotala kolem zkřehlého těla. Pomalu se ohlédla. A když vzhlédla, uviděla svého tatínka, který jí věnoval kratičký povzbudivý úsměv, v jeho hlubinách se ale leskla až příliš patrná stopa zármutku, který tiše brázdil jeho tvář.
Další silný poryv ledového větru rázně prosvyštěl přihlížejícími. Lucinčiny dlouhé plavé vlásky se vznesly a roztančily ve vířivém tanci, přestože měla na hlavě posazený širší zdobený klobouček, podobných barev jako šatičky, které jí sahaly ke kolínkům. Na nohách měla svoje nejoblíbenější nyní pěkně naleštěné černé botičky, z nichž vystupovaly bělostné skládané podkolenky. Rozpustilé vlásky jí chvílemi zakrývaly celý obličej, ale když přece jen vítr na chvilku ustal. Naskytl se pohled na dítě, že snad nešťastnější by se jen stěží hledalo.
Z jejích velikých zarudlých modrých očí se pomalu vylévaly další a další slzy zanechávajíc za sebou vlhkou stopu, neúnavně stékaly po jejích bledých tvářičkách a poté se snášely k zemi jako kapky letního deště, nebo zůstaly navždy uvězněné v jejích pevně semknutých růžovoučkých rtech. Pohled upírala na nějaký pevný bod před sebe, protože se za tu dobu, co tu tak stála, moc nezměnil.
Vysoký muž v nově vyhlížejícím černém obleku, s delší naleštěnou tmavohnědou hůlkou se zlatým kulovitým držadlem a zakončenou úzkou zlatou špičkou, v ruce, jež spočívala nehybně vedle jeho těla, držel lehký zaoblený klobouk, předstoupit před zástup a pokynutím si vyžádal pozornost. Některé z těch vzlykajících žen, dam, tetiček i babiček se pokusily ztišit svůj smutek, ale dlouhodobý účinek to nepřineslo, jelikož se hned v dalším okamžiku rozplakaly ještě srdceryvněji než předtím. Nikdo jim to však nemohl mít ani neměl za zlé, ba naopak. Ostatní je soucitně objímali a pozvedli zrak směrem k tomu vysokému muži. Tlumeným vyrovnaným hlasem pomalu začal. To už na něj i Lucinka upřela svůj pohled a jemným vyšívaným kapesníčkem, na němž se jasně rýsovaly její iniciály, si lehce otřela oči. Mírně při tom popotáhla, avšak přece jen se její slabě tělíčko zachvělo pod skoro neslyšitelným vzlykem. Byl to její tatínek….