Sbohem, můj anděli 2/3...

Hlubokým vyrovnaným hlasem začal:
Drazí truchlící přátelé!
Jsem Vám velice vděčný, že jste všichni přišli.
Smrt naší milované Mary Jane Taylorové nás všechny nepochybně velmi zasáhla. Vždyť na tomto světě strávila pouhých třicet jedna let.
Zasáhlo nás to nepřipravené, jsme pokleslí na mysli, naše srdce jsou plná bezbřehého smutku, naše oči jsou oceány slaných slz, které s každým přílivem roní nové, skrápějící naše stažené tváře. Rána z bolestného odloučení zůstala dosud otevřena. Od srdce však doufám, že její duše nalezla konečný klid a pokoj. Objevila krásy tajuplného nebeského ráje.
Přestože jsou naše tváře zbrázděné vráskami bolesti a zármutku, zkusme se pousmát, vždyť je toto místo naším posledním rozloučením. Nechtěla by vidět naše posmutnělé tváře, slzy a smutek, ale alespoň naposledy spatřit náš úsměv a radost v našich očích, než její dobrá duše navždy opustí tento svět a vydá se na novou pouť plnou neznáma, novým životem, jako knihou, jejíchž stránek se ještě nedotklo pero spisovatele.
Mary Jane byla mimořádná žena. Vždy byla velmi přátelská a dokázala v každém vidět hlavně to dobré. Mnohým z nás podala svou pomocnou ruku, když jsme ji nejvíce potřebovali, byla tu pro nás. V životě mnohého dosáhla, byla velice inteligentní osobnost, přesto však zůstala skromná a trpělivá. Kdykoliv nám otevřeně naslouchala, ať jsme měli jakýkoliv problém. Později se stala i úžasnou, milující manželkou a matkou, jež mi dala, ten největší a nejvelkorysejší dar ze všech, Lucinku. Pro každého měla v ruce, za každého času připravený dárek v podobě svěžího přátelského úsměvu. Dokázala se čelem obrátit i k osobě, kterou okolí dávno zavrhlo a otočilo se k ní zády.
Neříkám, neplačte, protože ne každé slzy jsou ke škodě. Ale vězte, že ti, jež jsme milovali, nás nikdy neopustí. Budou navždy žít v nás, v našich srdcích. A pokud se vám někdy zasteskne a budete se cítit nebývale osamělí, pozvedněte oči k nebesům. Věřte, že až se zalije vaše tvář lehkou sluneční září, bude se ona na vás povzbudivě usmívat…
Lucinka ze začátku pozorně hltala každé tatínkovo slovo, jenomže po čase její pozornost ustávala, až slyšela tatínkův hlas pouze jako ozvěnu v povzdálí. Vnímala okolí, snažila se zaslechnout ono šustění lístků, tu příjemnou uklidňující konejšivou melodii, kterou tak ráda poslouchala. Bzučení včel na drobných kvítcích i květech hodných pozornosti a obdivu. Zpěv a cvrlikot ptáčků, jejich neustále hopkání z větve na větev. Avšak nezaslechla nic. Nic z toho. Jen ten sten větru, co se proháněl mezi chladnými kamennými zdmi, které jako-by nepropouštěly, žádný venkovní život dovnitř. Jako-by toto místo od okolí neoddělovaly pouze zdi, ale celý vesmír. Oči jí pomalu klesly ze zamračeného nebe na temnou prastarou rozpraskanou zeď a po ní se svezly až na hřbitovní kvítí, vysoké šedavé klasy traviní u paty oné chladné zdi, a pomalu klouzaly blíž a blíž k jejím nohám, po cestě přejížděly po každé nerovnosti půdy, každém kameni, kamínku, lístečku, stéblu. Čas plynul tak pomalu, zasnila se. Najednou v dálce zaslechla, ta poslední tatínkova slůvka. Nevědomky pozvedla svou plavou hlavu k modravému nebi, kde se nyní rozháněly poslední mráčky, poslední stopy po ranním dešti. Její tváře se lehce dotkly ony jemné hravé paprsky slunce a hřejivě pohladily její drobný obličejíček. Zahleděla se do slunce. V jejích očích se odráželo zářivé zlatavé světlo.