Podzimní "plamené" dobrodružství

Ten večer bylo sychravé počasí.. Auto jsme zaparkovali kus před Národním divadlem. Měli jsme jet

do Národního divadla v Praze na operu Libuši. Vyhrnuli jsme se z auta, které pak táta zavřel. Vydali jsme se, rychlejším tempem k divadlu. Opera začínala asi v 9:00, teď bylo 8:35. Došly jsme tam a bylo 8:50.

Před divadlem už stál menší zástup lidí, většinou tak na 30 let. Napadlo mně, že ani nevím, proč jsem se do toho divadla nechal dokopat. Mamka mi podala lístek, na kterém byla namalovaná Libuše a Přemysl Oráč. K tomu datum dneška, tedy 1.10. a začátek vystoupení, 9:00. Ještě cena vstupenky 150 Kč.

Ukázal jsem vstupenku muži, který to měl na starosti. Kouknul na mně svýma zelenýma, hrůzostrašnýma očima, zamrkal a to co řekl mě udivilo:

„Uteč!“ a udělal něco, co jsem nečekal, rozplakal se! Pak rukou naznačil, abych pokračoval. Opřel jsem se o zeď, napravo od dveří a počkal jsem na zbytek rodiny.

Opona se rozvinula do stran, diváci, včetně mě začali tleskat. Po minutě tleskání opera začala. Buď někdo mluvil, ale převážně zpívali. Já, ale byl myšlenkami úplně jinde. Pořád jsem přemýšlel o tom muži, před operou... Z přemýšlení mě vytrhnul něčí hlas:

„15 minut přestávka!“ a opony se zatáhly. Vstal jsem a zamířil si to k záchodům. Když jsem se vrátil na operu, sedl si na místo a počkal zbývajících, přibližně 8 minut. Po osmi zbývajících minutách jsem jen sděl na místě a když měla opera pokračovat jsem v nosu ucítil kouř a pak vzplála opona...

V místnosti vypukl chaos. Všichni lidi, většinou ženy začaly řvát a pak začaly všichni běžet směrem k východu. Já vyběhl někde mezi třetí vlnou lidí, takže někde uprostřed.

Otočil jsem se a koukl na hořící Národní divadlo. Věděl jsem dvě věci: První, že kasičku na vybírání peněz se bude muset opět vyndat a druhá? Jsem věděl, že ten muž, který mě varoval před vchodem, je teď někde v plamenech, mrtvý nebo sedí v letadle na Velikonoční ostrovy.