Linka 431

Bydlím v jednom městě, a každý večer jezdím domů jednou a tou samou autobusovou linkou. Vracím se unavený až stržený a proto vezmu zavděk, když se mohu do prázdné zastávky posadit. Sednu si na v létě chladnou, a v zimě studenou železnou lavičku. Ačkoliv by to bylo kdykoliv jindy nepříjemné posezení, v tuhle chvíli je jako dar z nebes. Sedím tak někdy deset minut, někdy dvacet minut, někdy třicet minut, někdy minut čtyřicet. Pokaždé je zastávka prázdná, tak čekám na linku 431.

Můj život je tichý a osamělý. Nemám nic víc než bych potřeboval, a vůbec mi to nevadí. Když kolem mě prochází lidé, cítím se jako v davu. A v davu jsem osamělý. Dav zároveň ztrácí individualitu, a dostávám se tak do takových organismů, které jsou mi protivné. Ty organismy jenom žerou a požírají se navzájem. Křičí na sebe, vřeští, spěchají a nenávidí a milují a tak moc mi připomínají stonožky. Více než cokoliv jiného, jsou slizké a odporné. S mozkem roztroušeným po celém jejich prostoru, ale s mozkem ne větším než zrnko hrachu. Proto jsem nejvíc ve svém životě rád, když tu nepohodlně sedím. S nohama nataženými čekám.

Jednoho večera z těch každých jsem šel na zastávku linky 431 a uviděl jsem lidi. Stáli každý sám, kousek od sebe. Čekali na autobus s pohledem do vozovky. Trochu jsem se ulekl a řekl si, že je to nezvyklé. Nikdo tu nejezdí tak pozdě večer než já. Jak dlouho už nevím, co si pamatuji. Vyvedlo mě to z míry. Je to neuvěřitelné. A nemožné. K zastávce jsem nedošel, bál jsem se. Lidí co tam stáli a vypadali jako sochy. Opřel jsem se o zeď blízkého domu. Dům, jsem stále ve městě. To nechápu, jakto, že jsem si toho nikdy nevšiml, vždyť tu jezdím tak dlouho.

K neuvěření, snad jsem tu správně. Na správné zastávce. Teď jsem přišel, jsou tu lidi. Moje linka přijíždí. Tak brzy. Musí to být jiný autobus. Linka 431. Stále ta samá, kterou jsem jel minulý, předminulý, a další dny předtím. Je to tak. Mnu si oči ale nezdá se mi to. Cítím i tmavý štuk domu za mnou. O který se teď opírám, a který tu nikdy nebyl a teď tu je, a stojím na zastávce kde nikdy nebyli lidi a teď tu jsou. Co se děje nemám ponětí. Autobus stojí, zastavil se před zastávkou.

Někdo z lidí kopne nohou do země a hlasitě se zasměje. Hurónským smíchem potrhlého šílence. A směje se dál a dál do ticha. Střídá barvy a výšky. Kdo ví, jestli je to vůbec uskutečnitelné, ale ta žena to dokáže. Směje se víc a víc, a míň a míň. Přidávají se k ní ostatní, ukazují si na ni, mrkají modrýma a hnědýma a šedýma očima jejím směrem. Stojím mimo, nemám se čemu smát, a je mi neskutečně zle. Hlasité štěky a výkřiky pobavení surově zatěžují moji bolest. Po dlouhjé době popojíždí linka 431 na své místo a otevře dveře.

Nastupuji jako poslední. Nikoho nevidím.
Posadím se, a jedu cestou domů.
A stále ještě jedu.
Vidím jen černou tmu.