Kámen a strom

Dny se začaly pomalu prodlužovat. Zbožňovala jsem ten krásný čas, kdy slunce zapadalo později a vycházelo v časně ranních hodinách. Byl to krásný pocit svobody, když stébla trávy hřála – narozdíl od ledových a němých vloček sněhu. Jo, to byly krásné časy, kdy se svět probouzel. Snad jen v těchto dobách jsem byla schopna pochopit krásu. Celý rok jsem se vždycky těšila, až se se mnou budou probouzet dýchající kvítky jarních krasotinek.
Jo, to bývaly krásné časy.
Teď už nejsou. Už po několik dnů, po dlouhé době nekonečných hodin panuje krutý mráz. Přišel si jen tak, nezaklepal, neohlásil se, prostě jen vstoupil a neřekl nic, ani se nepředstavil. Snad mě nechtěl vylekat.

*

Žofie byla pozoruhodná dívka. Člověk by si myslel, že na takové děvče sotva jen svět čeká – ona sama sdílela ten názor. Bylo jí sladkých dvacet let.
Ach ne, máte pravdu. Byla to dospělá žena. Člověk s mladým rozumem, s jasným duchem a zastřenou tváří.
Kvetl strom. Dýchal, mluvil, hýbal se. Byl živý. Žofie k němu přistoupila a zadumaně hleděla k jeho koruně. Asi tak, jak se člověk dívá druhému do tváře. Strom se tvářil lehce povýšeně. Snad chtěl rozdávat moudra, jenže to Žofie vždycky nesnášela. Radši se stokrát spálila, než aby dbala na nějaké rady. Vzala do ruky kámen a hodila ho nahoru do větví. Za chvíli se jí snesl zpátky k nohám. Byl mrtvý. Vlastně nikdy nežil, to jen Žofie si myslela, že by si mohl povídat se stromem. Ani jeden neměl zájem. Pro strom, který se navíc oblékl do krásy, byl kámen jen pouhým kamenem, mrtvým poslíčkem, co tu jen tak straší. Necítil k němu nic. Nedokázal to, bylo to nad jeho schopnosti.
Zato Žofie cítila a vnímala. Jak se všichni rozplývali nad kvetoucí nádherou, ona k ní cítila spíš jen chlad a odstup.

*

Je nejdelší den. Den, kdy se má duše rozpíná, vzlétává nad oblaka. Jenže pak začne opět sestupovat dolů. Možná, že hřích chladu ji snese až úplně nízko, až nad brány pekelných mocností.
I proto, kdy vznáší se ve výšinách, povím vám něco o Žofii. Možná ji už znáte. Možná snad i pochopíte. A snad taky ne.

*

Kdyby na světě byly jen samé kočky, Žofie by byla s jistotou pes. V případě, že by byl Žofii určen osud kočičí šelmy, všichni kolem by se rázem proměnili v myši. V myši se zapeklitým a složitým mozkem. Kočka s jednoduchým odrazem mozkových buněk o stavbě složitého hodinového strojku. Žofie si vždycky dokázala najít způsob, jak otočit všeobecný názor naruby. Všeobecný, tedy nemožný. Obrátit nemožné v možné, to ona dokázala.
A nejen to.
To bylo jednou, v takový ten obyčejný den. (Autor se většinou snaží o něco nového – všechno se děje ve dnech neobyčejných, tedy v jejich pravém opaku – když někdo chce něco napsat, musí to zasadit do dnu obyčejného.) Pršelo. Padaly silné provazce vody. Na ulicích chodily pouze lidé zahalení v pláštěnkách a s deštníkem, který je ovšem od vody moc neochránil. Foukal totiž silný vítr, který se lidem pro jejich směšné manipulování s látkou na tyčkách vysmíval. Obracel jim vodové provazce přímo do obličeje a pohrával si s jejich trpělivostí. Ne, nebyla to nenávist. Byl to jen jakýsi výsměch nad jejich neschopností.
Žofie neměla žádný deštník. Žádná pláštěnka, žádná bunda. Prodírala se tou vodovou sprchou s neutrálním výrazem, nerozčilovala se. Byla klidná. Zase, zase to byla ona, ta kočička. Procházela mezi hlodavci a jen tak po očku po nich mrkala, jako kdyby si snad vybírala svou příští oběť. Milovala ty malé potvůrky, byly tak hravé. Jenže oni ji nenáviděli. Nikomu nikdy neublížila – ten někdo se to nikdy nedozvěděl. Všemu nasadila jiný řád. Správně, přesně jak si myslíte, ten opačný.
Lidi se sejdou, popovídají si, zase se rozloučí a domluví se na někdy příště. Žofie se někdy sejde a většinou nerozloučí. O tom, že by se domluvila nějaké příští setkání, nemůže být ani řeč. Neměla přátele, měla jen sama sebe. V hloubce, v té největší propasti cítila jakousi zvláštní nenávist vůči sama sobě. Nechtěla se stát obyčejným člověkem, snad proto se i chovala tak zcela odlišně. A přesto chtěla být jako každý jiný – jen si to sama neuvědomovala. Netušila, co vlastně chce, protože to nedokázala sama v sobě rozpoznat. Měla příliš málo prodyšnou slupku. Bůh by Žofii nikdy nevyhnal z ráje. Nejedla jablka – nenáviděla ovocné stromy, ostatní je ale zbožňovali.
Ach ano, jednou, jen jednou jedenkrát byl onen obyčejný den. Deštivý. A právě tehdy, když Žofie kráčela kolem svých obětí, se stal jakýsi malý zázrak. Maličký, jen takový malý paprsek proklouzl mezi liánami deště. Byla v něm veškerá energie, která postačila, aby obrátila celým kočičím vnitřkem, aby zaplnila tu hlubokou propast jedné děravé duše.

Nenáviděla. Nenáviděla. Nenáviděla.
V prostém čekání na posla milosti se potácela mezi dvěma lidmi, ba snad jen pouhými tichými stvořeními.
Strom a kámen.
Kámen a strom.
Milovala kámen, nenáviděla strom. Strom byl anděl, kámen byl satan. A teď si vyber, Žofie.
Ne, Bůh by ji vyhnal z ráje mnohem dřív. Mnohem dřív, ale ne později. Červené jablíčko, co kamenný ďábel nabízí, bylo jen atrapou, jen lákadlem. Vypadalo krásně, ale ne pro Žofii. Zatímco bílá lilie snášející se k úpatí kmene stromu ani trošičku nevoněla. Již neměla tu schopnost vonět. Byla pro něco takového příliš vznešená.
Žofie bloumala, hledala cestu dál. Proklínala svůj kočičí mozeček.
Nakonec vzala do rukou lilii. Prohlédla si její bělostný květ a počal jí připadat směšný. Nenáviděla ho. Nenáviděla všechno krásně čistě bílé. Pomalu a s klidem z něj utrhala všech šest okvětních lístků.
Uchopila tedy jablko. V rukou se jí zalesklo. Bylo tak krásné, tak vyleštěné, že v něm viděla svůj odraz, svou pokroucenou tvář. Ach ano, asi tak opravdu vypadalo, jen o tom sama nevěděla. Měla ráda, když jí někdo říkal pravdu o její osobnosti. Ráda to vyslechla, pokaždé jí to přišlo velice zajímavé, jako nějaký příběh, který neznal konce. Stovky knih na jedno téma. Jak nudná četba – tak nudní byli lidé. Jablko se jí líbilo, ale nezakousla se do něj. Položila ho zpátky na kámen a odnesla si jej i s ním. S tím malým satanem, co neměl rozum, neměl mozek, ale byl pokaždé jiný. Jiný a přesto stejný, ale to už vy víte, to vám musí být více než jasné.

*

Zas se nám to zkracuje. Zas ty dny ubíhají rychleji a rychleji. Život stárne, ďábel se loučí a anděl si vesele klimbá. Co na tom, že slunce září dál, když na nás se neusměje?