Sbohem, můj anděli 3/3...

Rozhlédla se po krajině zalité zlatem a spatřila obrovskou změnu, krajinka jako by na chvilinku ožila a zaplála desítkami barev, odněkud se vzali i ti nádherní duhoví motýli a nyní rozverně brázdili vzduch pod zářným nebem. Alespoň se sluncem sem přicházel život, který na tomto místě kdysi dávno ustal.
Z ničeho nic jí kdosi položil něžně ruku na rameno. Byl to její tatínek. Vděčně se k němu přitiskla. Ladně se k ní sklonil a krátce ji objal. Potom jí položil obě ruce na úzká ramínka a lehce je stiskl, upřeně se jí zadíval do očí, rychle mu pohled opětovala. Nemuseli nic vyřknout nahlas, byla připravená. Ještě se ohlédla po tom maličkém kouzelném světě zalitém sluneční září a vykročila s tatínkem jen dva kroky za sebou, směrem ke kameni. Dav pozorně sledoval každý její krok. Některé ty dámy v černých dlouhých šatech, zdobených kloboucích, a nyní již s pořádně vlhkými kapesníčky v třesoucích se dlaních pod náporem nezkrotných vzlyků, se při pohledu na ni daly znovu do pláče. A zdálo se, že mezi vzlyky tiše drmolí něco jako: „Ona je tak statečná“, nebo „Chudinka malá, něco takového si žádné dítě nezaslouží.“ A vskutku, Lucinka už neplakala, ani v jejích očích se již neleskly stopy slz. Do její tváře se navrátila původní barva. A s očima pozvednutýma z části k nebesům došla až k chladnému náhrobnímu kameni. Ze slunce odpluly poslední bělavé mráčky a jeho zář se opřela i o onen vztyčený pomník. Pomalu na něj položila jednu čerstvou bělostnou růži. Ta ve stejném okamžiku vyryla krátký tmavý stín do kamene a zůstala tam nehybně ležet. Lucinka opatrně odtáhla ručku. Zastavila se však na do hladka vyleštěné kolmé stěně vysokého pomníku a něžně ho pohladila. Její prsty klouzaly zdráhavě dolů, až se zastavily. Zůstala nehybně stát s modrýma očima ztracenýma v okvětních plátcích růže, blyštících se jako sníh. Další květy růží všech obvyklých barev lehce dopadaly na náhrobní kámen nebo se měkce bořily do trávy vedle něj. Dav polohlasně mumlal slova upřímné soustrasti a pomalu v řadě odcházel.
Jen dva stíny se tam stále rýsovaly proti slunečné obloze. Ještě vteřinku tam spolu mlčky stáli. Vyšli za ostatními. Lucinka tisknouc se ruku v ruce k tatínkovu kabátu tiše zašeptala: „Viděla jsem maminku.“ „Já vím.“, tiše jí po kratičké odmlce odpověděl tatínek a mírně stiskl její malou dlaň. „Já vím…“, zašeptal znovu, zasněně, spíše pro sebe, s očima upřenýma na zářivou oblohu. Jeden duhový motýl mu přeletěl těsně před očima a vznášel se ve spirálkách a zákrutech výš a výš k modravým nebesům.
Ještě se naposledy zastavila v těch velikých bohatě zdobených železných těžkých dveřích. Jediné bráně spojující tyto dva světy. Tatínek na ni trpělivě počkal u ladně tvarovaného nablýskaného kočáru, taženého dvěma mohutnými majestátnými vraníky. Netrpělivě přešlapovali z místa na místo po kamenném dláždění, jako-by snad zem byla rozpálena do běla. A nervózně okusovali otěže. Možná vycítili přítomnost jiného odlišného světa, který je děsil a přiváděl k šílenství.
Když odcházela, nechala je lehce pootevřené. Jako-by se nechtěla oddělit ani od jednoho z nich. Hopkavě, spíše seběhla, než sešla z těch pro její nožky příliš vysokých schodů. Ocitla se vedle tatínka, jenž jí pohotově otevíral zlacené vykládané dveře a zval ji, aby se posadila. Učinila tak. Vyhoupla se na jedno sedadlo a pohodlně se usadila. Tatínek se hned na to uvelebil vedle okýnka naproti ní a povzbudivě se na ni usmíval. Vraníci zařehtali až nadšeně, že se mohou od toho děsivého místa vzdálit a spolu s přívalem nových sil vykročili. Pomalu přecházeli do klusu. Vysoká kola povozu je se zařinčením pozvolna rozjela.
Dívala se zadním okýnkem, jak ji čím dál rychleji odnáší pryč, ne však od její maminky, pouze od toho zvláštního světa skrytého za vysokými temnými zdmi, hlídající a upomínající na všechny ty životy, střežící stovky těl, ale ne duší. Ty byly vyslány k nebesům…

KONEC