Temnota

Temnota. Všezastírající, neproniknutelná, hmotná. Hustá a koncentrovaná jako olej. Obestírá mě… mě? Nevím kdo jsem, co tady dělám, jak sem se sem dostala…a už vůbec ne, jak se dostat odsud. Vzpomínky jako by ani nebyly, prostě neexistují. Nepamatuji si nic, co předcházelo této chvíli… Rozhlédnu se kolem sebe. Všude jen tma, černá masa vyplňující celý prostor, prostor, ve kterém se nacházím. Zoufale se snažím zahlédnout nějaký obrys, šmouhu, paprsek světla, cokoliv co by se odlišovalo od té tíživé temnoty, ale marně. Nevidím dokonce ani své tělo… ruce, nohy, nic… jako bych byla jen oční bulva, vznášející se v prostoru. Počkat. Nejen že své tělo nevidím. Já ho ani necítím. Necítím své končetiny, necítím ani svou polohu, nevím jestli stojím, ležím sebo se vznáším… snažím se přimět své nohy (mám-li vůbec nějaké) ke kroku kupředu, ale nevím, prostě nedokážu říct, zda byla má snaha úspěšná. Namlouvám si, že ano a jdu, stále kupředu… v bláhové naději že narazím na cokoliv pevného, ohraničující ten zdánlivě nekonečný prostor, ve kterém sem se ocitla… jdu a šmátrám rukama (?) v prostoru před sebou, přeji si cítit jen jediné…dotyk…dotyk čehokoliv. Kráčím dlouho a pomalu ztrácím naději. Přepadá mě beznaděj a zoufalství, pociťuju první příznaky paniky… to není dobré.
Ale co se mi tady vlastně může stát? Jaké nebezpečí hrozí člověku, který nad sebou ztratí kontrolu v prostoru vyplněném pouze podivnou, nekonečnou temnotou? Může si zoufalstvím rvát vlasy z hlavy, ale ucítí vůbec nějakou bolest?? Může křičet, řvát z plných plic, ale má vůbec nějaká ústa, která by byla schopna artikulovat jeho zoufalství?? Má vůbec nějaké plíce, do kterých by mu proudil tolik potřebný kyslík?? Může se schoulit do klubíčka na zem a dát průchod slzám zoufalství, deroucím se mu z očí, ale má vůbec nějakou tvář, po které by mohly ty slané kapky stékat?? Má vůbec nějaké oči, které by dokázaly ty slzy ronit? Má vůbec něco???
Jsem jen bulva, plující temnotou… ne, jsem méně než to. Jsem jen titěrný bod, ztracený v nekonečném oceánu černi a plující (?) neznámo kam, existující nezávisle na své vůli… Propadám stále hlouběji do chřtánu zoufalství, spaluje mě nutkavá potřeba něco udělat, ale proboha co? Já vážně nevím… Můj strach, má bezmoc mě spalují… není úniku, není spasení… a když už se ocitám na pokraji nervového zhroucení, během jediného okamžiku se mi zničehonic vybaví vzpomínky. Poznání přichází náhle, jako blesk z čistého nebe, jako smrtonosný útok hladové šelmy na nicnetušící kořist.
Opět cítím, jak mi vítr šlehá kolem těla… mého lidského těla… cítím gravitaci jak mě tlačí a zároveň mě táhne blíž a blíž k zemi… cítím poslední dotyk tvrdého asfaltu, dekadentní polibek na rozloučenou… a pak už cítím a vidím jen temnotu. Už vím, kde to jsem. Nejsem bod, plující v oceánu černi. Dokonce nejsem ani bulva, vznášející se v prostoru.
Jsem duše sebevraha, uzavřená v jeho mrtvém těle. Ano, už vše chápu, už vím. Jsem duše sebevraha, která nedojde nikdy pokoje. Jako trest za to, co dotyčný spáchal se svým tělem, darem z hůry, jako trest za nevděčnost, je jeho duše odsouzena k věčnému bloudění temnotou… k věčnému strachu a nejistotě, k věčnému zatracení. A není nejmenší naděje na záchranu, na spasení… není vůbec nic. Jen temnota a nejinternější pocity… všudypřítomná temnota a strach… strach z temnoty. Navěky.
Temnota. Všezastírající, neproniknutelná, hmotná. Hustá a koncentrovaná jako olej. Už vím kdo jsem, co tady dělám, i jak sem se sem dostala…a už taky vím, že odsud se nikdy, nikdy nedostanu…