Marlova propečená večeře

Špína. A velký hlad. Nesnášel je všechny. Jak můžou být všichni tak omezení?

Pomalu šoupal nohama směr kuchyně, aby v zápětí vylovil horký kus masa z mikrovlnky. Užíval si zvuk šoupání polorozpadlých papučí o podlahu, občas se upínal na podobné drobnosti aby přišel na jiné myšlenky.
Papuče, kuře, chuť seškvařené kůže oblepené lahodným kořením, možná i sledování sportu či hraní nějakého příjemného RPG.
Ať se Marlo snažil sebevíc, stějně ho přepadávaly podobné nenávistné myšlenky. Občas prostě nedokázal pochopit proč jsou lidé tak povrchní, odsuzující a vůbec... Někdy vlastně nevěděl jestli má větší averzi k okolí či sám k sobě. Koneckonců, když už takto zobecňovat, tak bez výjimek.

Marlo si otřel hřbetem ruky mastné rty a zavrtal se hlouběji do sedačky. Začal rázně přepínat kanály a doufat v lepší zítřek.
Třeba se ráno vzbudí a lidé budou prosti předsudků. Možná, až si půjde ráno koupit snídani, nebudou hlavním tématem znuděných zákaznic pomluvy a závist.
Třeba se lidé budou snažit.
A možná Marlo nakonec bude umět lépe žít sám se sebou.

...

Ne. Ani náhodou.