A je tu podzim!

Podzim. Tak nádherný čas.
Vše se mění. Nic není jako doposud.
Úroda se sklízí, boje vrcholí. I mohutné stromy se vzdávají svých majestátních korun zelených listů. Listy jako drahokamy postupně mění barvu tu žlutá, tam červená a hle tam je hnědá.
I oni však boj s časem prohrají. Jeden po druhém spadnou na zem, tak jako lidé postupně opustí tento svět. Spadnou na zem v celé své barevné kráse, jako poslední barevná potěcha pro oči, které ji vidět chtějí.
Poslední záblesky jasných barev, poslední teskné zpěvy ptáků, poslední dny prosluněné teplým sluncem, poslední schůzky zvířat. Až přijde zima, vše utichne, schová se, usne.
Tak jako poslední uschlé barevné listy připomínající lidský život. Už teď se stromy těší na jaro, až se jejich mohutné koruny znovu ozdobí zářivě zeleným listím a poupaty květů. Tak jako lidé se radují z nového života.
Vše jednou končí, i život stromů připomínající život velkých lidí a jejich příběhů, legend, které stejně jednou zmizí v zapomnění, v pavučinách času.
Tak jako strom podťat člověkem padá, tak i člověk zrazen jiným padá.
Stromy se neradi vzdávají listí, jako lidé se neradi vzdávají svých přátel, stromy neradi ztrácí větve, tak jako lidé své příbuzné, děti a míza stromů je jak lidské slzy,
nebo krev vytékající z rány, když umírá člověk.
I u lidí jednou přijde bouře, vichr věštící příchod zimy.
U stromů opadá listí, ptáci opustí svá hnízda v jejich korunách.
A u lidí? Jak se u lidí pozná příchod zimy, té chladné, ledové královny.........