Ztraceni

Černovlasá žena seděla na židli před obrovským, zlatě zdobeným zrcadlem. Rozčesávala si své dlouhé vlasy a pobrukovala si. V proutěném koši vedle ní spalo malé miminko- holčička. Žena se každou chvilku do košíku podívala, aby se ujistila, že její milovaná nezmizela.
Žena vstala. Uhladila si dlouhé rudé šaty a přešla k otevřenému oknu, které vedlo do překrásné zahrady za domem, ve kterém žila se svým manželem a dětmi.
Ten pohled jí dodal energii. Co by dala za to, aby si mohla lehnout do té husté trávy, nebo kdyby si mohla utrhnout jediné jablko z jabloně pod balkonem.
Nešťastně si povzdechla. Stále nechápala, jak ji mohl její manžel jen tak držet v jejím pokoji. Zůstávalo jí skryto, proč nikdy neviděla svého syna, zatímco se musela starat o tři holčičky.
Do pokoje vešla po krátkém zaklepání služebná. Černé šaty vlály kolem jejího těla. Nikdy se neusmívala. Jako by jí to někdo zakázal.
Položila na malý, jídelní stůl tác s jídlem a zase odešla.
Do pokoje tiše vešly dvě holčičky. Jedné mohlo být šest let, druhá byla mladší. Vesele si povídali a nestarali se o to, že je matka smutná. Posadili se ke stolu a začaly jíst. Tiše.
Serafína si k nim přisedla. Z tácu si vzala misku s ovocem. Pomalu vidličkou vybírala jednotlivé kousky a po očku sledovala všechny své dcery. Tolik se změnily. Povzdechla si. Jak je to už dlouho, co je tu zavřená? Pět, šest let? Zavrtěla hlavou, aby se zbavila špatných myšlenek. Měla by myslet na něco veselejšího.
Skyla, nejstarší její dcera, vylizovala misku s pudinkem. Smála se čemusi, co jí vyprávěla její mladší sestra. Dlouhé uhlově černé vlásky rámovaly její obličej. V karamelově zbarvených očích se odrážel smutek, i když ho na sobě nenechala znát. I ona trpěla ve vězení, které pro ně připravil jejich otec.
Vivien, prostřední dcera a dvojče jejího syna, vyprávěla, co dneska dělali, ale Serafína ji neposlouchala. Zamyšleně hleděla na její tvář. Byly jí čtyři a už byla krásnější než její matka. Ona ještě nechápala, proč nesmí dál než do Alabastrového pokoje a proč nikdy neviděla svého bratra, o kterém jí matka každý den vyprávěla. Tmavě hnědýma očima budila v Serafíně dojem, že ví víc, než je zdrávo.
A Ariela spinkala v košíku u zrcadla a ignorovala svět kolem sebe. Serafína jí záviděla. Její nemladší dceru netrápilo nic, co trápilo ji. Nestarala se o to, kde je, hlavně že poblíž najde svou matku. Krátké černé vlásky jí splývaly kolem hlavy a pár neposedných pramínků trčelo do všech stran.
A potom tu byl taky Nicolas, její jediný syn. Viděla ho jednou v životě, ale tolik se jí po něm stýskalo, že její stesk překonával i žal z věznění. Pro svého milovaného syna by snesla i modré z nebe, kdyby jí to manžel dovolil. Trpěla by pro něj v horoucích peklech, kdyby se dostala pryč.
Sprostě jí ho ukradli, jejího milovaného Nicolase. Stačila mu dát jméno a vzali jí ho a odnesli ho pryč. Nemohla sledovat, jak vyrůstá, nemohla si s ním hrát, zpívat mu ukolébavku, nic.
Serafína dojedla, nechala dcery u stolu a vyšla na balkón. Zírala do zahrady. Milovala pohled na kvetoucí lilie a vůni přezrálých hrušek. Cítila čerstvě posečenou trávu a slyšela zpívat nějaké ptáky. Chtěla být jedním z nich. Roztáhnout křídla a letět, kam by chtěla.

Mladý zahradník odvezl sekačku do kůlny s nářadím a posadil se na mramorovou lavičku pod hrušní. Chvíli poslouchal dech beroucí melodie ptáků v korunách stromů. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Takhle se už dlouho necítil. Naposledy, když se setkal se svou rodinou- asi před pěti lety.
Vzhlédl k obloze a spatřil něco, co neměl. Na balkoně nad ním stála žena. Rudé šaty a uhlově černé vlasy jí vlály kolem těla a obličeje, ale ona si toho nevšímala. Její náladu prozrazovaly jen pevně semknuté rty.
Alex ji tu nikdy předtím neviděl. Pokud věděl, v domě, ke kterému zahrada patřila, žil jen Robert Denvers, jeho žena Clara, syn, několik sloužících a on, zahradník, ale ona nebyla služebná.
Pozoroval ji dlouho. Díval se na její překrásnou tvář, k jejíž dokonalosti scházel jen šťastný úsměv. Snažil se z jejích očí, plných smutku, vyčíst, co se jí stalo a kdo vůbec je. Ani jedno se mu nepodařilo.
V myšlenkách vytvořil ptáka, jemuž by ti zdejší záviděli. Zpíval tisíckrát hezčí melodie, měl tisíckrát krásnější peří. Poslal ho k ní. Nedoufal, že by mu mohla odpovědět stejně, jen málokdo dokázal v dnešním světě komunikovat pomocí myšlenek. Většinu těch lidí znal.
Překvapila ho. Ptáka mu vrátila umně zavřeného ve zlaté kleci se svázaným zobákem, aby nemohl zpívat, a peřím pomatlaným něčím hnědým, aby se nemohl třpytit a okouzlovat tím okolí.
‚Co to sakra bylo?‘ proletělo mu hlavou.
Zadíval se jí do očí. Lekl se toho, co v nich vidět. Odrážel se v nich snad všechen smutek světa. Krvácely pro něco, co zůstávalo Alexovi skryto.
Za ženou na balkon docupitala malá holčička. Jemně ji zatahala za sukni a vyžádala si tím ženinu pozornost. Žena tu holčičku zvedla do úrovně svých ramen a posadila ji na okraj balkonu. Tiše se spolu bavili, a ačkoliv se ta malá cácorka smála, žena zůstávala stejně zachmuřená. Alexovi připomínala jednu jejich pověst, kterou mu vypravovala jeho babička.
Legenda se týkala jedné ženy z jejich klanu. Amadea, jak se ta žena jmenovala, se vzdala všeho, co tolik milovala ve prospěch svého manžela a svých dětí. Obětovala své štěstí za jejich. Už se nikdy nesmála, nezlobila, všechno jí bylo jedno. Netečně sedávala před svým domkem a sledovala dění kolem. A jednoho dne se prostě rozplynula, protože už neexistoval nikdo, pro koho se tenkrát obětovala.
Připadlo mu, že se ta smutná žena z balkonu obětovala pro své děti a pro ty, co milovala, jako Amadea.
Alex natrhal pár květin, co zde rostly, a odešel. Jeho myšlenky se však stále zaobíraly tou ženou a jejím neštěstím. Přemýšlel nad tím celou cestu až do kuchyně domu, kde se zastavil na oběd. A najednou mu to došlo. Ten pták v kleci. Jak mohl zapomenout na to označení lidí z jejich klanu, když se dostali do služeb někoho bohatého, nebo dcerám, které byly provdány s vidinou vysokého zisku- ptáci v kleci.


Do pokoje vešel její manžel. S úsměvem na rtech se přibližoval k Serafíně a ona věděla, že se nesměje jen tak pro nic za nic.
Za těch šest let, co ho znala, se nijak nezměnil. Krátké, blonďaté vlasy mu stále stejně trčely kolem hlavy. Tmavě hnědé oči kolem dokola metaly blesky, jak byla Serafína zvyklá.
„Roberte,“ pozdravila ho s mírným opovržením v hlase. „Je milé tě vidět zrovna tady.“ Kdyby mohla, na místě by ho zabila za to, co jí udělal.
„Serafíno.“ Jemně pokývl hlavou na pozdrav. „Kde jsou děvčata?“ zeptal se jí. Jeho otázka ji zaskočila. Co chtěl jejím dcerám?
„Co chceš?“
Překvapila ho. Nikdy mu neodmlouvala. Nikdy neřekla ani popel proti jeho jednání. Ani když si vzal zatím jediného syna do své výchovy a nikdy jí ho neukázal, neprotestovala. Kam se poděla ta jeho tichá žena?
„Chtěl bych je vidět. Mám na to právo, nebo ne?“
Cosi neurčitého zamumlala. Obávala se tohoto okamžiku. Celé noci nespala, protože ji strašila noční můra, ve které si její manžel odvádí pryč i holky.
„Ne,“ řekla rázně. „Vzal jsi mi už Nikiho.“ Podívala se mu přímo do očí a on viděl všechno, co nechtěl vidět. Smutek, stesk, zlobu. A už se v nich neodráželo okolí, ani on. Najednou si uvědomil, že za všechno může on a jeho sobeckost. Přál si mít syna a při tom zničil jedinou lidskou bytost, na které mu kdy záleželo. Vzal lesk a život jedněm karamelově zbarveným očím. Nevědomky zabil duši své milované.
„Očekávala jsem tvůj příchod, Roberte,“ pronesla tiše. „Ariele bude brzy rok.“
Význam jejích slov mu napřed nedával smysl, ale potom mu to všechno došlo. Nejstarší dceři bylo šest, Nicolasovi čtyři a nejmladší Ariela měla zanedlouho oslavit své první narozeniny. Čekala jen na to jedno.
Rozpačitě k němu přešla. Stál stále na jednom místě a pozoroval její konání. Jako by mu nedocházelo, co měl udělat
Napřed si myslela, že přišel právě proto. Zvykla si na jeho přítomnost jen v okamžicích, kdy přišel zplodit dalšího potomka a doufal, že to bude chlapec, po kterém tolik toužil.
Políbila ho. Chladně, bez emocí. Zabořila mu prsty do blonďatých vlasů a vdechla jejich vůni. On jí polibek vrátil. Ne tak chladně ani bezcitně, stále ji miloval a litoval toho, že ji zavřel do zlaté klece jako nějakého exotického ptáka.

Alex se do té zahrady už víckrát nedostal. Na zahradu té ženy byl vstup zakázán a květiny a o květiny a trávu uvnitř se staral sám majitel.
Chyběla mu vůně těch přezrálých hrušek i lilií, které tam kvetly. Lidé v domě té zahradě začali říkat Zakázaná zahrada.
Tu ženu už víckrát neviděl. Ptal se na ni služebných, ale ani ony o ní nic nevěděly. Jen Marcy, malá holka v černých šatech, mlčela. Pokoušel se z ní toho vypáčit víc, ale on nikdy nic neprozradila.
Užíralo ho to. Chtěl vědět, kdo byla ta nešťastná, ledová královna tehdy na balkoně.
Sám chtěl vypadnout. Už ho to přestávalo nudit. Chtěl se vrátit ke svému kmeni. Stýskalo se mu po sestře a jeho věrné přítelkyni. Doufal, že jsou obě dvě v pořádku.
Ten plán se mu v hlavě zrodil z ničeho. Jednu chvíli přemýšlel o té tajemné ženě, druhou chvíli myslela na návrat do divočiny.
Chyběla mu vůně lesa a divokého koření, které používaly. Nesnášel město, věčné troubení aut, i když tlumené spoustou zeleně, a lidi všeobecně.
Sbalil si to málo věcí, co tu měl a odjel pryč z města. Jen panu Denversovi se zmínil, že končí s prací, nasedl do svého malého kluzáku a odjel pryč. Projížděl zastavěnou krajinou. Posledními stromy, co zůstali, stáli před domy bohatých lidí a v malých parcích v bohatých čtvrtích. On měl to štěstí a pracoval v prostředí, které bylo jeho srdci nejbližší.
Rozpršelo se. Zbožňoval déšť. Ale od svého dětství ho viděl jen párkrát. Kdyby vědci tenkrát narychlo nevymysleli nový systém zavlažování, všechno by uschlo. Ale pravý déšť viděl opravdu jen párkrát.
Uvědomil si, že něco v tom domě zapomněl. Tu ženu. Rád by ji vzal s sebou, aby ji viděl šťastnou. I ty její děti. Zdálo se mu, že i ony jsou nešťastné. Jenže kroky k jejímu osvobození byly složité a na všechno potřeboval svou sestru.

Serafína byla šťastná. Všechno, o čem kdy snila, se jí mohlo splnit. Mohla by opustit šedivé zdi tohoto vězení a žít svobodně jen se svými holčičkami. Už nikdy by nemusela vidět Roberta, ale to by znamenalo, že už nikdy neuvidí Nicolase.
Záchrannou ruku ji nabídl ten muž, kterého kdysi viděla v zahradě a který jí v myšlenkách poslal toho ptáka. Pamatovala si moc dobře jeho tvář. On ji po dlouhé době ukázal, kdo opravdu je a kým se narodila. Měla dar, který nepoužívala. O něm vlastně ani Robert nevěděl.
Utekli v noci. Za pomoci ještě dalších lidí ji přestěhovali i s dětmi do obrovského v lese, daleko od města. Ariela, Vivian i Skyla o ničem nevěděly. Tiše oddechovaly a snily své sny, ve kterých mohly být, kým chtěly. A ona jim dovolila snít, protože ve snech se často odrážely tužby a tajná přání.
Až po nějaké době se dozvěděla, kdo jí vlastně poskytl útočiště. Nic proti nim neměla. Nikdy nic neudělali ani jí, ani její rodině. Mefistové. Obávaná teroristická skupina, dělající dobro ve prospěch společnosti.
Zasvětili ji do jejich ‚práce‘ a ona souhlasila. Sice se nezapojovala do sabotážních akcí, ale dělala, co mohla, aby výchovně působila na nejmladší Mefisty, jako byly její dcery.
Někdy uprostřed zimy, která byla až nadprůměrně teplá, se konečně přestěhovali do nového útočiště, které budovali pekelně dlouho. Celá jejich vesnice se rozkládala pod liduprázdnou pouští.
Stěhovala se už s mírně vystouplým bříškem. Podle jejich lékaře se měla těšit na holčičku. A ona se těšila. I když se už starala sama o tři holčičky. Ale naštěstí v tom nebyla sama. Alex se oženil se svou nejlepší kamarádkou a nyní čekali dítě, taky holčičku. Už dokonce vybrali i jméno. Yellow. Serafína zatím uvažovala o Phoebe.

Černovlasá žena zaklepala na obrovské, dvoukřídlé, honosně vyřezávané dveře. Naposledy se zhluboka nadechla. Vzpomínky na tohle místo ji stále ještě bolely, i když už skoro vybledly.
Žádné z jejích dětí, ani Aaron, kterého milovala, ani Alex s jeho ženou a sestrou nevěděli, co se rozhodla udělat. Utekla z toho snobského plesu, aby ho ještě jednou viděla. Roberta. Byl stále jejím manželem, někde v hloubi srdce ho milovala, ale i to už vybledlo.
Dveře se otevřely a z nich vykoukla blonďatá hlava. Napřed si myslela, že je to sám Robert, ale všimla si těch očí. Takové měla i ona, když byla mladší. Teď se dívala na svět sice očima barvy karamelu, které trochu zesvětlaly.
„Přejete si?“ zeptal se ten mladík.
„Hledám pana Denverse,“ řekla a vzápětí dodala. „Roberta Denverse.“
„Jo, pojďte dál.“
Nicolas. Její malý, milovaný Nicolas. Tolik se podobal svému otci, až ji to zaráželo. To jeho dvojče, Vivian, se čím dál tím víc podobala Serafíně. I když jí vlasy nečernaly, povahově byla jako ona.
Tuhle část domu viděla jen jednou. Tehdy, když ji sem přivedli, aby mu dala dědice. Nezměnilo se tu. Uprostřed haly visel křišťálový lustr. Po obou stranách se vinulo schodiště, na němž se válel tlustý, rudý koberec.
„Počkejte tady, madam,“ řekl tiše a někam zmizel. A tak čekala, dokud se za jejími zády neozvaly kroky.
Nemohl ji vidět, protože k němu stála otočená zády. Ale ji by poznal kdekoliv. Myslela si, že je mrtvá. Doufal, že ho šálí zrak. Přece ji viděl skákat z balkonu, ne?
„Serafíno?“ vydechl překvapeně a rychle došel k ní. Pevně ji chytil za ruce, jako by se bál, že mu zase zmizí.
Došlo jí, jakou udělala chybu, když se vrátila. Všechny vzpomínky byly nejednou zpátky. Skoro by i zapomněla, že takové vzpomínky má. To špatné, co se jí stalo v tomto domě, vytlačilo to dobré.
„Jdu ti říct, že Skyla oslaví co nevidět jednadvacetiny,“ řekla tvrdě a ledově. Takový tón u ní neznal. Ale možná se změnila za těch patnáct let, co si myslel, že je po smrti.
Věděl, co to znamená. I když jeho oficiálním nástupcem a dědicem byl Nicolas, nemohl zapřít své nejstarší dítě, svou Skylu. Očekávalo se od něj, že jí dá velkolepý dárek. Něco, na co nikdy nezapomene. Ale co by tak mohl dát dceři, kterou viděl dvakrát za celý její život? Měl by se zeptat Serafíny?
„Dobře.“
„Nemusíš hledat dárek, já ho už našla. Zabal si, Roberte, čeká nás výlet.“

Káva. Bezmála patnáct let ji považoval za mrtvou a ona mu nabídne kávu. Ještě k tomu vedle ní seděl ten Ir a objímal ji, zatímco on to musel snášet. Proboha, vždyť to byla jeho žena, ne toho zrzka. Ale nic neříkal a tiše upíjel ze svého šálku.
Ubližovali mu a nevěděli to. Nebo ano, ale neuvědomovali si to. To jejich zamilované cukrování mu znělo v uších jako ozvěna a vysmívalo se mu. Mohl ji mít jen pro sebe a on udělal všechno proto, aby utekla a zinscenovala vlastní smrt.
Bláznivě věřil, že kdyby nebyla mrtvá, milovala by ho a on by ji zahrnoval dárky. S touhle variantou nepočítal. Změnila se.
Stále vypadala jako jeho milovaná Serafína, ale uvnitř byla úplně jiná. Nikdy neviděl, že by někoho tak milovala. Tak jemně se dotýkala mužova obličeje. Opatrně přejížděla po každé sebemenší jizvičce.
„Proč jsi mě sem přivedla, Serafíno?“ vyhrkl Robert a do očí se mu nahrnuly slzy. Nešlo se jim bránit.
Podívala se na něj. Její duhovky změnily barvu. Už nebyly teple karamelové, ale nepříjemně ledové a studené. Ztratilo se z nich všechno dobro. Už se nadechovala, aby vychrlila nějakou peprnou nadávku, ale Aaron, její partner, ji zastavil.
„Serafíno,“ povzdechl si. „Raději se vzdálím.“ Jen přikývla. On se zvedl a odešel. Smutně se za ním dívala a přemýšlela, co ho přimělo změnit názor. Vždyť jí slíbil, že bude sedět vedle ní krotit ji, kdyby se až moc rozvášnila a chtěla na něj poštvat jejího psa.
„Víš, proč, Roberte. Vzala jsem tě do mého domu, k mé rodině a přátelům jen proto, že tvoje dcera bude mít narozeniny, stane se dospělou a ty na tom nic nezměníš. Nemusí být tvůj dědic, aby dostala ten nejúžasnější dárek, jaký jí můžeš dát.“
„Co jí tak můžu dát, když ji ani neznám?“
Vytočil ji tou otázkou. Ani na chvilku se nezamyslel a okamžitě se zeptal. Nenapadlo ho, ani na chvilku, že by on sám mohl být tím dárkem. Skyla se už dlouho toužila setkat s otce. Serafíně sice zůstával skryt význam toho setkání, ale jen ona ho mohla zprostředkovat. Jen ona si pamatovala, snad ještě Alex a jeho sestra, odkud tenkrát utekla.
„Jsem pitomá nána,“ řekla nahlas Serafína. „Proč jsem si jen myslela, že sis to rozmyslel? Ale ne, ty jsi pořád stejný šovinista. Ty si ani neuvědomuješ, proč jsem tehdy utekla, co?“
Zavrtěl hlavou.
„Myslela jsem si, že jsi umřela. Ty i děvčata.“
Rozesmála se. Takový vtip ji už dlouho nerozesmál. Ano, měl si myslet, že je mrtvá, ale ta představa, kterou společně s Alexem vytvořila, byla tak chatrná a místy se rozpadala, že by sama nevěřila, že je mrtvá.
„Ale prosím tě, Roberte, snad jsi tomu nevěřil? Copak sis myslel, že jespo pravdu tak špatná matka, že bych nechala umřít svá zlatíčka?“
Ne, nemyslel si to. On tomu totiž věřil. Celých patnáct let věřil, že jediné, co mu po Serafíně zbylo, je Nicolas. Jeho karamelově hnědé oči mu ji připomínaly.
„Ty si ale idiot,“ vybouchla vztekem Serafína. Už déle to v sobě nemohla dusit. Prostě mu řekne z plných plic, co si o něm myslí. Nebude na něj brát ohledy.
„Ty si ani neuvědomuješ, jaké břímě jsem na sebe vzala, když jsem utekla, co? Já jsem musela za pochodu vychovávat tři holčičky, stihnout porodit tu čtvrtou a přestěhovat celý svůj domov sem do pouště. Vzdala jsem se všeho, Roberte, abych našim dcerám poskytla to nejlepší, co mohly dostat.“
Do salonku se vřítila obrovská, černá koule a vrhla se na Roberta. Pes se zapřel předními tlapami o jeho hrudník a nepříčetně vrčel. Nikdo nepochyboval, co by znamenal jediný Robertův špatný pohyb. Robert netušil, kde se tu to psisko vzalo. Měl strach. Sliny toho psa mu máčely košili.
„Bastarde!“ křičela Serafína, aby překřičela jeho vrčení. „Ty psisko jedno praštěné.“ Ale pes ji zřejmě neposlouchal. Vstala ze svého křesla, položila hrnek s kávou na stolek a přešla k Robertovi. Chytla obrovského psa za obojek a stáhla ho na zem. Teprve teď si pes všiml její přítomnosti. Začal radostně vrtět ocasem a kňučet.
„To tak, kamaráde, tohle se dělá? Mohls mu ublížit, kámo. Kdo tě vůbec pustil ven?“ Mazlila se s ním, jako by ten pes nevážil víc než ona a v kohoutku jí dosahoval až skoro pod prsa. Bylo vůbec možné, aby takové monstrum existovalo.
Domem se rozlehl zběsilý štěkot. Robert nepočítal, kolik různých psích hlasů slyšel, ale jedno si z toho odvodil- v domě bylo mnohem víc psů než tenhle jeden. Doufal, že budou alespoň menší.
Za okamžik se celá smečka přiřítila do salonku a posedala si kolem Serafíny. Ten obrovský pes zaujímal výsadní postavení. Robert jich napočítal deset. Všichni byli černí. Jen dva se sobě podobali. Dva černí dobrmané, rotvajler, jezevčík a několik ras, které nemohl jistě identifikovat.
Do salonku přiběhl rozčílený Aaron a v závěsu za ním se přiřítili všechny čtyři Serafíniny holky, Skyla, Vivian, Ariela a Phoebe.
Robert oněměl úžasem. Ani nepředpokládal, že by jeho dcery mohly být takové krasavice. Viděl je jen párkrát, ale to byly o mnoho menší. Skyla oslavila šesté narozeniny, když utekli, a teď se chystala oslavit jednadvacetiny. Vypadala přesně jako Serafína. Tmavá ofina zakrývala čelo a rovné vlasy rámovaly obličej. Na neuvěřitelně bledém obličeji zářily dvě karamelové oči a plné rty, měla přetřené bezbarvým leskem, takže vypadaly ještě větší. Nebyla štíhlá jako proutek, ale plné tvary jí slušely.
Vivian překonávala všechny jeho představy o kráse. Platinově zlatá hříva jejích vlasů vlála kolem jejího obličeje i bez pomoci větru. Tmavě hnědé, kakaové oči zíraly na Roberta a upřeně ho pozorovaly. Oproti sestře byla neuvěřitelně štíhlá, jako by držela stále nějako dietu.
Ariela, jeho malinkatá Ariela, nebyla ani tak malá jako tehdy. Krátké, blonďaté vlasy jí neposedně trčely kolem obličeje, nos měla posázený spoustou pih. Když se pozorně zadíval do jejích očí, nepoznával na nich zhola nic. Nebyly ani karamelově, ani kakaově hnědé, ale podivně smíchané. Skoro černé duhovky sem tam protínala světlá žilka.
A Phoebe, nikdy by neřekl, že bude mít další dceru a ještě k tomu tak hezkou. Kdyby nevypadala přesně jako Robertova matka, ani by nevěřil, že je jeho. Světle hnědé vlasy se jí jemně vlnily kolem obličeje a zdálo se, že všechny se vlnily stejně. Ve světle modrých očích se zračil potlačovaný smích. Dokázala se smát jen pohledem, což uměla jen Serafína. I když její matka to tak málo používala.
„Kdo je to, mami?“ zeptala se zvědavě Skyla. Kohosi jí ten člověk připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. Trochu vypadal jako Ariela a Vivian jako by z oka vypadl, tedy naopak. Ona jako by mu z oka vypadla. Něco jí v hlavě secvaklo a ona si vzpomněla, kde ho už viděla. Kdysi dávno ho znala. „Roberte,“ zašeptala, aniž by jí někdo řekl jeho jméno. Slyšela toho o něm hodně. Matka o něm nikdy nemluvila jako o jejich otci, ale jako o Robertovi. Proto jí to nedošlo hned. V tu chvíli, jen co to dořekla, stála u něj a zvedla ho do úrovně svých očí. „Co tu děláš?“ zavrčela chladně. Dívala se přímo do jeho tmavě hnědých očí a hledala nějakou známku toho, že by byli příbuzní.
„Skylo!“
„Ať zmizí, mami. Já mám za pár dnů jednadvacet a ty sem přivedeš toho chlapa. Věděla jsi, že mým jediným přáním bylo, už ho nikdy nevidět. Zničil ti, vlastně nám všem, život. Kvůli němu,“ zabořila do jeho hrudi prst. Strčila do něj takovou silou, že si myslel, že si ten prst zlomila, ale ono ne. Kinetická energie ho vrátila zpátky do křesla. „Já s ním nechci mít nic společného. Pohrdá námi, vzal nám bratra, donutil tě předstírat smrt. Mělas nechat Bastarda, ať udělá své,“ povzdychla si. „Musím odsud vypadnout.“ Otočila se na podpatku a vyletěla z místnosti. Šaty i vlasy za ní naštvaně vlály.
Sestry se tvářily všelijak. Většinou v jejich pohledu převažovalo pohrdání. Postupně se všechny tři otočily a odešly z místnosti. Serafína se usmívala. Ne jen pusou, ale i očima.
„Co je tu k smíchu, Serafíno?“ vyštěkl naštvaně Robert. Vůbec se mu nelíbilo, jak se jeho žena směje. Tak nebezpečně a záludně.
„Ale nic, nic,“ ujistila ho. „Phoebe vypadá jako tvoje matka, že? Vivian,“ povzdychla si, „čím dál víc se podobá mě. Ne vzhledem, ale vnitřkem. A Ariela, někdy mám pocit, že to není ani děvče. Dokáže překvapit. Víc ji vychovává Aaron, než já.“
„A Skyla?“
„Ona… je to moje přesná kopie. Raději bude trpět pro dobro ostatních, než aby řekla, že není šťastná. Proč si myslíš, že stále trčí v tomhle podzemském domě?“
Robert posmutněl. Ani jednu ze svých dcer neznal a mohl si za to jen on sám. Kdyby tenkrát nebyl takový idiom a neprahnul jen po mužském dědici, mohl by mít pět úžasných dětí a dospělcovou dceru na jeho pozici. A bylo by mu jedno, co si o něm pomyslí jeho otec. Miloval by Serafínu a ona jeho. Nikdy by mezi nimi nevznikla ta podivná bariéra. Bariéra, která mu neumožňovala jiný výběr. Ať chtěl, či ne, Mefistové byli stále nejhledanější teroristé, a zvláště po útoku na ministra financí. Čert ví proč útočili právě na ministra financí. Pochopil by ministra vnitra, obrany, premiéra. Měl nutkání se jí na to zeptat, ale bál se odpovědi. Možná se bál samotné Serafíny.
„Sepsal jsi, doufám, závěť, Roberte?“ zeptala se ho a nečekala na odpověď. „Protože jen co jsi vstoupil sem, zemřel jsi pro ty šašky nahoře.“
Cože?! Mohl by to někdo zopakovat ještě jednou? Proč by měl zemřít? Jemu se jeho život líbil, i když většinu času tesknil po Serafíně. Chtěl ho zpátky.
„Já chci zpátky,“ zaprotestoval, ale k ničemu mu to nebylo. Zdálo se, že ho tu nikdo neposlouchal a že se život vrátit do starých kolejí. Nikdo mu neřekl, kde teď bude žít, co bude dělat, jak se má chovat.
„Promiň, Roberte,“ řekla Serafína a jemně se dotknula jeho ramene. „Taková jsou pravidla.“
Povzdechl si. A je po něm. Po jeho korporaci, synovi, druhé manželce, přátelích. Teď tu trčí s bandou neznámých lidí, v domě pod zemí v poušti. Dcery ho nenávidí, Serafína má nového přítele a přátele taky. A on?

Už si ani nepamatoval, jak dlouhou dobu v pouštním podzemním komplexu strávil. Přestal to počítat, když je přehoupl přes první rok a potom mu už to všechno splývalo dohromady.
Ráno vstal, šel si zacvičit s Alexem nebo Aaronem, nasnídal se, učil se něco užitečného, co musel každý Mefisto vědět, naobědval se, připravoval se na misi venku, večer si zahrál poker a šel spát. A tak se to opakovalo skoro každý den vyjma dní, kdy byl na misích.
První mise pro něj byla těžká. Stýskalo se mu po povrchu a plánoval, jak pláchne. K jeho štěstí s ním tenkrát šla Skyla, která odhalila jeho zaječí úmysly a nespustila ho z dohledu. I když to byla jeho dcera, neměl ji rád. Poznal, že je panovačná. Co chtěla udělat, udělala a nikdo jí v tom nebránil. Zdálo se mu, že všechny jeho dcery si dělají, co chtějí a Serafíně to nevadí.
„Chceš stále zpět, Roberte?“ zeptala se ho jednoho večera Serafína. Její otázka ho zarazila. Nikdy by si nepomyslel, že by se mohl vrátit. Jaký v tom byl háček?
„A?“
„Jedna hra,“ řekla. Poker, to jediné, co uměla pořádně. Kromě toho, že perfektně vychovala čtyři děti, naučila se hrát poker jako prosík. Vždyť taky měla nejlepší učitele.
Rozhodla se mu dát svobodu. Celou tu dobu sledovala, jak nešťastný tu mezi nimi byl. Nechápal, že život mezi Mefisty je to, co si každý přeje. Milující rodina, dostatek peněz, přátel, práce. Pohádkový zámek na břehu jezera.
„Vyhraješ- li, můžeš jít. Samozřejmě s novou identitou. Nikdy se nesmíš vrátit za Nicolasem ani sem. Budeš si muset vytvořit nový život. Bereš to?“
Přikývl.

Toho dne vyhrál, ale zároveň prohrál. Nikdy neměl přistoupit na tu pitomou sázku. Nechala ho schválně vyhrát a jemu to nedošlo.
Vyhrál svobodu, ale tím ztratil celou svou rodinu, i když ho nesnášeli, své postavení, osobnost.
Neměl jsem raději zůstat? Vyvstala mu v hlavě myšlenka, když stál na ulici v cizím městě a snažil se splynout s davem. Nebylo lepší být nemilován a s rodinou, než nemilován bez ní?