Kurtizána

Náhle se v temné chodbě rozsvítilo. Cítila, jak se jí chvějí ruce, bylo to tu znovu. Strach z něčeho, co zákonitě muselo přijít. Tolik dní čekala, dnes se čas naplnil. Klika u dveří se hnula. Poprvé, podruhé. Byl nedočkavý, tak ho znala.
Její byt, prostý a zdánlivě bezpečný. Tolikrát svědkem hříchu, tichý pozorovatel neřesti. Dnes? Past! Není úniku.
,,Otevři Marion, nemůžeš zdrhnout, ne přede mnou!“ Bojí se, v očích plane hněv a tečou první slzy zoufalství.
Kráčí pomalu, nedůvěřivě a tiše. V ruce svírá kliku, zvláštní, nikdy nepálila v ruce, jen dnes. Otáčí klíčem. Zámek s nechutí povolí.
Zlomek sekundy a hledí si do očí. Ty bezcitné, nádherně modré oči. Zmizela láska. Z pohledu, který tak miluje, bičuje její tvář nenávist a pomsta.
Bez náznaku citu, bez jediného slova. Jeho ruka, jejíž dotyk zbožňovala, svírá její hrdlo. Snaží se vysmeknout. Další marná snaha. ,,Prosím pusť! Udělám, co budeš chtít“ „Pozdě princezno nočních ulic“ Jeho smích bolel v duši víc, než pevné sevření rukou.
Na její obličej, dopadá další rána.
Už nevnímá, padá na chladnou podlahu. Ale pak. Sama jako v deliriu. Ta tupá bolest v těle. Co muže zastavilo? Vrátí se?
Její zrak se topí v jeho očích. Ale tyhle oči, mají strach. „Co je Ti, maminko?!“
Přitáhne si svojí dcerku na prsa a začne usedavě plakat. Ze tmy se pak ozve sametový hlas neznámého „Těžký život kurtizán“


(školní práce s obsahem 200 slov.)