Od kolébky do hrobu

Pohladil ji po vlasech. Klepala se mu ruka, jak se dotýkal těch zpřelámaných, dříve zlatavých loken.
Hlas mu vypověděl službu. Nikdy dříve si nedokázal představit, že by mohl sedět nad svou umírající ženou v nemocničním pokoji, příliš sterilním na to, aby vůbec mohl dát najevo všechny ty pocity, lítost, nenávist k celému světu, smutek... ona umírá. Ona umírá, ona už tu nebude...
Polkl. Připadalo mu, že se ten zvuk musel nést po celé tiché místnosti, jak byl hlasitý. Kromě svého tepajícího srdce a suchých rtů vnímal už jen její dech. Zdál se stejným jako vždy. Jenže ona umírala.
Prohlížel si bělostnou čistotu povlečení, která v něm probouzela vzpomínky na krásu minulosti s ní.
Ač to nechtěl, v hlavě mu uvízla jedna myšlenka. Kdysi dávno, už si málem ani nevzpomněl, kdy to přesně bylo - snad před třinácti lety? -, jak se s ní procházel v parku na druhém konci města. Jí bylo dvacet jedna a jemu o rok více. Ona byla nádherná, blonďaté vlasy si sepnula krásnou dřevěnou sponou, miloval ten pohled, když odhalovala šíji. Zrovna pro ni utrhl nějakou obyčejnou květinu, která pro ni ale byla jedinečnou. Byli spolu již rok a půl, to ale neměnilo nic na tom, že si připadal jako na první společné schůzce. Pln očekávání, zamilován.
Náhle její ruka našla tu jeho. Stanula před ním a vzhlédla k němu svýma modrýma očima. Chtěla něco říct, ale třásl se jí hlas, tak ji s úsměvem uklidňoval, skoro až přátelsky, ačkoliv to možná nebylo na místě. Smál se a cítil se příjemně.
"Jsem těhotná," zazněl její tlumený hlas někde od jeho levého ramena, když ji ještě stále svíral. Hrklo v něm a nevěděl, co říct. Bylo mu jasné, že musí být šťastný, taky byl. A jak! Jenže věděl, že teď se mu změnil život, a napořád.
Dcera zemřela už při porodu na nemoc, na kterou teď umírá i ona.
Zvedl pohled, jímž několik těchto dlouhých minut pátral v prázdnotě prostěradla.
Měla otevřené oči.
Chtěla něco říct, ale hlas se jí klepal stejně jako kdysi. On ji uklidňoval ať nemluví, ale byla neodbytná, s nečekaně nabytou silou vrtěla nesouhlasně hlavou, ostatně tvrdohlavá bývala vždy. Ale ať už byla jakákoliv, věděl, že by ho nikdy nezklamala. Jejich život byl perfektní. A za to ji miloval.
"Johne..." vydala hlas ze rtů, který zněl až nečekaně vzdáleně. Pohlédl jí do očí. V těch jejích viděl smířlivost. V těch jeho se leskl jen strach a smutek. Chytil ji za ruku. Neměla by mluvit. Měla by se šetřit. Měla by se...
"Měla jsem poměr."
...LHALA!
...ONA MUSELA LHÁT!
Na okamžik se mu zastavilo srdce. Pustil její ruku, skoro ji až odhodil. Bylo mu jedno, jak jí slzy zkrápějí tvář. Bylo mu to jedno! Že on to nepoznal! Že on se nedověděl pravdu! Jak ona často bývala pryč z domu, jak často byla se svou, snad neexistující kamarádkou?!
Nerozuměl, jak mu to mohla udělat. Nevěděl, co mi myslet. Nevěděl, jak se cítit. Ona ho zklamala. Všechno to byla jenom lež, všechno to byl podvod, ona už pro něj není tou ženou, kterou miloval...
"Johne, já tě miluji..." lkala, ale přišlo mu to hloupé. Je jen zlá, hloupá lhářka. Neodpověděl jí. Neodpověděl jí, protože sobecky bloumal ve svých myšlenkách.
Vydechla naposled.
Věděl, že by měl být smutný, že by měl naříkat.
Ale cítil jen vztek.
Zvedl se a věnoval jí poslední prázdný pohled. Nepřítomně odkráčel, zmaten, nenáviděl ji, sebe, celý svět. Zavřel dveře a pomalu odešel vstříc nové budoucnosti, která pro něj byla jistější než vše, co se zdálo být tak jasné dříve.