PEVNOST alias slza vzpomínek: I. ZAČÁTEK KONCE

Ležím na studené zemi, ale vůbec mi to nevadí, je mi to jedno, stejně už je pozdě začít znova. Hlavou se mi honí snad tisíc vzpomínek na tebe, má lásko, ty ,,BEZCITNEJ HAJZLE!!!“ Klidně si chcípneš a mě tu necháš napospas obludnému světu. Tak ti pěkně děkuji, hezčí dárek si mi opravdu nemohl dát. ,,ACH, JO...“

Sněží! Drobounké vločky s elegancí dopadají na mou tvář, vlastně mě pokrývají celou. Za jiných okolností bych se radovala a blbla jako dříve, vzpomínáš?! Tenkrát taky padal sníh, hrozně jsme řádili, jak malé děti, všemu jsme se smáli, koulovali se, a tak. Chce se mi brečet, když si tě vybavím. Tehdy si mi poprvé řekl, že mě ,,MILUJEŠ“ tím svým sametovým hláskem, úplně jsem nad tím roztála, nebyla jsem schopná mluvit, jen jsem se stydlivě zakřenila. Mísily se ve mně všechny možné pocity, bylo to tak zvláštní, jedním slovem ,,NÁDHERNÉ“.

,,ACH...PROČ TO TAK BOLÍ, PROČ SE MI I VE SNECH VRACÍŠ...PROČ???“ Všude kam se podívám vidím tvé překrásné oči, modré jako skalice. Tvůj roztomilý úsměv s dolíčky.

Už dost, začínám cvoknout, ale stejně mi není pomoci. Jde na mě únava, pomalu, ale jistě vstupuji do Země snu, pokouším se ještě vzepřít, neboť mám strach, že tě ,,LÁSKO“ zase spatřím. Po kratičké bitvě prohrávám, spánek vítězí a odnáší s sebou vše zlé. Jako kdybych to neříkala, nemodlila se od svítání do svítání ke všem svatým. ,,SNÍM“ a jen o tobě, má lásko, tvůj úsměv mám snad vypálený do duše, už nevím kudy kam, dočista jsem se zbláznila. A to jen kvůli tobě, můj miláčku, jen díky tobě.

Nestačíme se ani obejmout a už mě cosi táhne pryč. Pryč od tebe. Slyším sama sebe, jak křičím pořád dokola ,,NE! NE! NE!“ Ty se jen potutelně usmíváš a máváš na rozloučenou. Nechápu proč??? Vždyť mě táhnou bůhví kam?! Snažím se ještě bránit, ale po malé chvilce se vzdávám.

Bráška se mnou cloumá, jako bych byla hadrová panenka. Bez přestání na mě mluví, nerozumím mu ani slovo. Zaregistruji jen: ,,HEIDI!!!...VZBUĎ SE!!!...NO TAK SMÍŠKU...HONEM KOUKNI NA BRÁŠÍNA!!!“

Najednou, jako když utne, se probudím ze snu a vracím se zpátky do reality. Jonni (můj nejlepší kamarád a bratr v jedné osobě), mě chápavě pohladí po vlasech a v náručí mě odnáší domů. O něco později, debatujeme o mém trápení a věcech s tím souvisejících. Všechno mu dopodrobna vylíčím, i to, že se bojím v noci usnout. Bratrsky mě poplácá po rameni, usměje se, vlepí mi obrovského hubana na tvář a zašeptá: ,,NĚCO UŽ VYMYSLÍME, SMÍŠKU...“ (tak mi říká už od útlého dětství, protože jsem vše řešila s úsměvem, prostě jsem byla plná optimismu a radosti). Ze srdce se zasměji, ale vzápětí je mi zase ouzko.

Po chvíli se rozpláču, Jonni mě starostlivě přivine k sobě, tak to přisátá, brečím a naříkám celou věčnost. Z ničeho nic se usměji uplakanýma očima, bráška mi na oplátku rebelsky rozcuchá vlasy a věnuje mi svůj specifický úsměv. Následovně společně odkráčíme do svých pokojů. U dveří ho obejmu a zašeptám: ,,DOBROU...“ Jonni se zakření, také mi popřeje dobrou noc a ladnou chůzí odkráčí do svého království.

Utahaně vklouznu do svého pelíšku, během chvíle usínám. Tu noc se mi kupodivu nic nezdálo, spala jsem, jako na vodě. Mám radost, poněvadž je to perfektní konec a začátek něčeho nového...