Nevlastní Sourozenci

"Nevěděla jsem, jestli to, co se mezi námi stalo, bylo správné nebo špatné, ale nikdy toho nehodlám litovat…“

Snad každý z nás se jednou zamiloval, ať to byla láska na první pohled, která do vás udeřila z čistého nebe nebo láska, která vykvetla z přátelství či nenávisti. Láska, která vás zasáhla jako blesk z čistého nebe, je jen chvilková, netrvalá. Rychle vás zasáhne a stejně rychle zase opustí. Spíše bych to nazvala zalíbením. Jenže láska, která vykvétá z jednoho obyčejného semínka v přenádhernou květinu, je vážnější. Vztah se mezi dvěma lidmi postupně rozvíjí a je důvěrnější, klíčí stejně pomalu, jako u semene a dává si záležet.
"Co to děláš?" zalapal po dechu, mezitím, co jsem ho popadla za rukáv od jeho oblíbené mikiny a táhla ho ke kumbálu.
"Nic," zamumlala jsem s šibalským úsměvem, pokračujíc v cestě a ignorujíc spolužáky, vrážející do nás na přeplněné chodbě.
"Hele, kam mě to táhneš? Někdo nás uvidí," sykl mi jemně do ucha, až mě zamrazilo v zátylku. "Ty víš, že tohle nesmíme." Jen jsem protočila oči a vlekla ho za sebou dál. Mi někdo bude říkat, co můžu a co ne, pomyslela jsem si ironicky. Slyšela jsem za sebou rezignovaný povzdych. Nejspíš zjistil, že to nemíním vzdát.
"Řekni mi, kde aspoň jdeme," prohlásil a setřásl mou ruku z rukávu, potom mě nenápadně chytil za boky.
"Znáš ten kumbál v druhém poschodí?" navrhla jsem a opřela si hlavu o jeho rameno. "Možná, že tam teď bude volno. Před pár minutami, tam vycházela Jessica s Joshem." Jeho hruď se jemně zatřásla. Zasmál se.
"Hm, možná bych věděl kde je," nenechal mě hrát samotnou. "Ale před hodinou jsem to kont-roloval a načapal jsem Doranovou a Smithe." Uchichtl se a já nadzvedla obočí.
"Tys načapal učitele, jak to spolu…?“ Můj hlas zněl překvapeně. Teprve teď jsem si všimla, že svými rukama koonirduje můj směr chození a že míříme úplně někam jinam. Po chvíli jsme dorazili do nějaké místnosti, tam se ke mně zezadu přitiskl.
"Uhm," souhlasil a přitiskl své rty na můj krk. Polekala jsem se, mírně jsem nadskočila. Jeho ruce mi vyhrnuli kousek trička. Ignorovala jsem, že se mě snaží svést už teď.
"Tys viděl, jak to dělaj naší učitelé?" zopakovala jsem nevěřícně znovu a snažila se ignorovat jeho ruce pod mým tričkem. Rezignovaně a zároveň pobaveně vzdychl a položil si hlavu na mé rameno. Zacloumal v souhlas. "Och," odpověděla jsem.
"A asi nebudu moct pár dní spát," uchichtnul se a já nad jeho dechem na mé kůži zaklonila hlavu. Potom jsem se usmála, téma bylo uzavřené. Otočila jsem se mu v náručí a přitiskla své rty na jeho ucho.
"Možná bych ti mohla pomoct," zašeptala jsem svůdně. Okem jsem se poohlédla kolem a zjistila jsem, že jsme na záchodcích, které jsou už pár týdnů mimo provoz. Usmál se a přejel mi rukama po hřbetu.
"Bude mi ctí," zašeptal mi stejně svůdně zpátky a já ho zatáhla do nejbližší kabinky.

Když jsem zjistila, že jsem se zamilovala do vlastního bratra, málem jsem se zhroutila, neboť jsem tušila, že ho každý den budu mít na očích a on mi nikdy mou lásku nebude opětovat. Věděla jsem, že náš vztah nebyl nějak extra důvěryhodný, ale někdy jsem měla pocit, že se na mě dívá stejně, jako já na něho. Zamilovaně. A když jsme oba dva zjistili, že dokonce cítíme to stejné, rozhodli jsme se to neignorovat. Přede všemi jsme vystupovali jako nejlepší kamarádi, něco jako tak zvaná sourozenecká láska, ale ve skutečnosti z nás byl zamilovaný pár, který chtěl víc.
Den co den v nás touha rostla a my museli dělat, že nic mezi námi není, že po sobě netoužíme. Pokaždé, co rodiče měli nějaké podezření, jsme se pohádali, protože jsme se báli, že to zjistí a rozdělí nás. Raději jsme hráli celou tu nepochopitelnou hru na sourozence, než abychom byli bez sebe.
"Když to někdo neumí, tak se to přece má naučit a ne chodit po večerech ven s kamarády a randit," stěžovala si zase matka na Damiena, který přinesl z Biologie kouli. Seděla jsem v obýváku a předstírala, že si čtu časopis, přitom jsem poslouchala jejich hádku.
"Já nerandím," procedil skrz zuby Damien opřený o kuchyňskou linku, naklánějíc se nad dřezem. "A do bižule jsem se učil tři hodiny. Prostě to neumím dostat do hlavy, nemám fotografickou paměť." Matka chodila zoufale z kuchyně do obýváku, v ruce Damienovu žákovskou knížku a dokola vzdychala.
"Tak řekni Danielle, ať tě doučí. Vždyť ona je na biologii dobrá," navrhla máma. Okamžitě jsem hodila pohledem k Damienovi, který těkal nervózně očima od dřezu ke mně. Pokud tady šlo o náš vztah, to on byl vždycky stydlivý, zdědil to po své matce, která zemřela před několika lety. Přesně jsem věděla, co to znamenalo, když se na mě zoufale podíval a já nenápadně kývla - další den strávený s ním, zoufale se snažíc něco ho naučit. Nakonec se Damien otočil a trochu zčervenal.
"Em, ale .. mami! Ona je o tři roky mladší," nesouhlasil Damien. Věděla jsem, že je to jen taktika. Všechno jsme měli dokonale promyšlené. "Jak mě může naučit něco, co se ani neučila?" Zdálo se, že matka přemýšlí. Potom se rázně usmála na svého šklebícího synáčka, který byl mi-mochodem dobrý herec.
"Tak, jako ty se můžeš naučit nové učivo," usmála se máma povzbudivým úsměvem. Damien se zamračil a já se musela v duchu usmát, jak to skvěle hraje. "A navíc," přešla k němu a poplácala ho po rameni. "Pár hodin se svou sestrou neuškodí, když jste tam dobří kamarádi, jak se tvrdí." Trochu jsem se lekla, jakým tónem to řekla, ale jakmile se Damien přesvědčivě zamračil, opadl ze mě stres.
"Nemám náladu na učení," řekl nakonec. "A ani nemám čas být se svou sestrou." Hodil ke mně zlostným pohledem. Matka se zamračila.
"Však já ti ten čas udělám," rozzlobila se. "Máš týden zaracha," řekla bez kompromisně a přešla k ledničce. Damien si odfrknul.
"A za co? Za to, že jsem ještě puberťák a jsem náladový?" zeptal se ironicky. Máma po něm hodila vražedným pohledem.
"Tak za prvé, je ti osmnáct, už jsi dospělý. Za druhé, bylo to kvůli tomu tónu a té pětce a za třetí, je večeře a po večeři se budeš učit s Danielle," rozkázala a zase se věnovala potravinám. Damien udělal uraženého a odešel s mrknutím do pokoje. Plán vyšel, teď jsem byla na řadě já. Odložila jsem časopis a nevině přicupitala do kuchyně k mámě. Právě chystala něco na sporáku. Nasadila jsem lhostejný tón.
"Už zase jste se rafli?" zeptala jsem se a jako obvykle si kolem pasu omotala zástěru. Ráda jsem pomáhala mámě vařit. Nešťastně se usmála a přikývla.
"Kdyby tvůj bratr nebyl tak líný a učil by se, nemusel by si dělat starosti a ty bys to neschytala za něho," mluvila přísně, ale z hlasu šla poznat i lítost. Předstírala jsem nevědomost.
"Schytat za něho?" opakovala jsem. Přikývla a opatrně se na mě podívala.
"Víš, já mu přikázala, že se s ním budeš učit ty," přiznala a ve mě narůstalo víc a víc radosti. Koutky se mi začali zvedat, ale snažila jsem se to skrývat. Zamračila jsem se a pokoušela se vzpomenout na něco, co mi nedělalo dobře. Špenát, pomyslila jsem si, a můj výraz byl ihned jiný.
"Eh, cože? Ale já jdu dneska ...." Nesnáším špenát. Ten slizký, zelený hnis. " ... chtěla jsem jít ven." Tohle zabere. U nás slovo ven, znamená večírek, párty, kalba - všechno možné, kde se pije. Máma se zamračila a podala mi misku s těstem.
"Tak to dneska vynecháš." Znělo to jako příkaz. "A teď mi pomož s tím jídlem nebo mě z vás jednou trefí," povzdychla si a začala přichystávat na stůl. Já se v duchu radostně usmála a začala válet těsto.

"Tak co?" zeptal se Damien, když jsem mu přišla do jeho pokoje oznámit, že večeře je na stole. Kývla jsem a usmála se. Kolem mě se omotali jeho velké paže. "To znamená, že máme na sebe několik hodin čas a nikdo nás nebude rušit," zašeptal mi roztouženě do ucha a já přivřela oči vzrušením. Po chvíli přesunul pozornost na mé rty.
"Uh, jen jsem ti přišla oznámit, že je večeře," vypadlo ze mě ve chvíli, když mi začal sundávat svetr. Jeho mikina byla dávno dole stejně jako jeho triko. Ignoroval, co říkám a věnoval se mému tričku. "Já jenom, že to bude vypadat divně, když oba dva nepřijdeme na večeři," upřesnila jsem a jeho rty se zase přisály na ty mé. Vzdychla jsem, ale rozhodně jsem nechtěla odstupovat a tak jsem začala protestovat. Rukama jsem se opřela o jeho holou hruď a snažila se ho od sebe odtrh-nout. Když se tak stalo, zamračil se.
"Co se děje?" zeptal se podrážděně, v očích nezájem. Přešel k triku a oblékl si ho. Nadzvedla jsem obočí nad tím tónem.
"Jenom to, že musíme jít dolů, abychom mohli být spolu!" odpověděla jsem mu mrzutě a chystala se odejít. Když jsem se však dotkla kliky, jedna ruka skončila v jeho dlani. Všimla jsem si, že se na mě dívá zoufale, ale snažila se to ignorovat. "Co je?" Podíval se do země a zamračil se.
"Promiň, já vím, že je to pro tebe důležité neříct to rodičům, ale já jim nechci lhát. Možná by bylo lepší jim to říct." Tentokrát jsem se zamračila já a založila ruce na prsou.
"Fajn, pokud nechceš, aby to takhle dál pokračovalo tak jim to jdi říct. Možná, že nás jenom od sebe rozdělí a nezabijí nás," odpověděla jsem sarkasticky a otočila se znovu na kliku. Tentokrát mě zastavil jeho naštvaný hlas.
"Takže ty to chceš pořád tajit? Ty jim snad pořád chceš lhát? Pořád předstírat, že jsme jen sourozenci?" Přikývla jsem, ale pořád jsem se mračila.
"Mně totiž na rozdíl od tebe na tobě záleží," řekla jsem.
"Večeře!!" ozvalo se zdola. Ignorovala jsem Damienův naštvaný pohled a odešla z pokoje do jídelny, kde nás už čekala máma s mým nevlastním otcem.
Sedla jsem si naproti mámy, Damien mě napodobil a posadil se na volnou židli vedle mně. Na stole bylo prostřeno, jídlo však bylo ještě v troubě. Tohle bylo špatné znamení, stejně jako to, že ani jeden z rodičů nepromluvil. Já s Damienem jsme taky mlčeli. Znáte takové to hrobové ticho, při kterém jste strašlivě nervózní a nevíte co říct? Bylo to nepříjemné ticho, které vládlo v jídelně.
Matka se na židli jemně ošila a George se na jí jen povzbudivě usmál. Tohle nezvěstovalo nic dobrého. Nakonec svůj pohled upřela na Damiena. "Takže, jsme s tvým otcem přemýšleli o tvé budoucnosti." Lehce jsem se ohlédla po Damienovi, který viditelně zkameněl. "A řekli jsme si, že by bylo dobré, kdybys pokračoval ve studiu. Máš celkem dobré známky, nepočítám tu kouli, cos dostal včera. No, prostě myslíme na tvou budoucnost a chtěli jsme se tě zeptat, jestli jsi už ne-přemýšlel o vysoké." Tohle mě zaskočilo víc, než jsem čekala. Trochu jsem zpanikařila.
Damien nasadil opatrný tón. "No, ještě jsem o tom moc neuvažoval, ale chtěl bych jít na výšku."
"Tak to je výborné," řekla radostně matka. "Totiž, my jsme už o tom přemýšleli a našli jsme školu, která by se ti mohla líbit." Damien se usmál. Očividně byl rád, že si nemusel vybírat. "Tahle vysoká se zabývá architekturou..."
"Tak to je super!" zaradoval se Damien a nastrahoval uši víc. Matka i George se potěšeně usmály, zatím co já jsem byla asi jediná u stolu, která se tvářila zaraženě. Jenže mě si tady nikdo nevšímal.
"Mluvili jsme už s ředitelem, jelikož tvůj otec ho moc dobře zná a ten nám říkal, že pokud uděláš maturu - na kterou by ses měl už učit," pokárala ho. "máš velikou šanci, že se na vysokou dostaneš. Cestu a školné ti s otcem zaplatíme, to není problém, budeme ti každý týden volat a budeš nás navštěvovat co dva týdny." Bylo vidět, že to matka měla promyšlené. Damien se však zadrhnul.
"Neplatí se školné, když .... já budu na koleji?" zeptal se šokovaně.
George přikývl, matka se zarazila. "Ano, vadí ti to snad?"
"No, když budu na koleji, budu asi daleko odsud," konstatoval a mě to teprve došlo. Damien bude několik mil od domova, nebudeme spolu, on si najde nějakou jinou a já zůstanu na ocet. Ne, že by mi šlo zrovna o to zůstat sama, ale zůstat bez Damiena, který si bezpochyby a lehce najde jinou, protože je víc než hezký a chytrý.
Na druhou stranu jsem věděla, že nikdy nezůstaneme spolu a budeme žít šťastně až navěky - což se mi zdálo dost naivní v naších rocích, ale nikdy bych ho nemohla přemlouvat, aby zůstal. Je to jeho volba, jeho budoucnost. Jestli se rozhodne odjet, bude to těžké, ale zvládnu to.
"Co si o tom myslíš ty, Danielle?" zeptal se George. Uvědomila jsem si, že jsem pár minut ne-vnímala. Vůbec jsem netušila, na co se stočila řeč.
A tak jsem řekla tu největší blbost, co mě napadla: "Já si myslím, že to je dobrý nápad," prohlásila jsem věcně. Všichni na mě hodili udivené pohledy, ignorovala jsem je. "Už bude večeře?"
Matka zalapala po dechu a pár krát zamrkala. "J-jo, jasně." A téměř, co nejrychleji se vypařila do kuchyně. Na to se zvedl George se slovy: "Jdu zkontrolovat Pizzu." a vypařil se za matkou. Damien se na mě rychle pootočil a věnoval mi jeden ze svých naštvaných pohledů.
"Co se tu děje?"
"Co se tu děje?" zopakoval naštvaně. "Jak jsi to mohla říct?"
Zarazila jsem se. "Cože? To se nemůžu zeptat, co se tady děje?"
Odfrknul si a ztišil hlas. "Ty víš, že tohle nemyslím." Nejspíš jsem se pořád tvářila udiveně, že rezignovaně vzdychnul a vyhledal si mé ruce, za které mě jemně uchopil. "Copak to nechápeš, že je to pro mě důležité?"
Sledovala jsem jeho kajícný pohled a stále se utápěla v nevědomosti. "Pokud myslíš to, že odjedeš na vysokou, tak já to chápu," řekla jsem rozhořčeně a vytrhla jsem mu ruce z dlaně. "Já ti v tom bránit nebudu, nechci."
Zdál být se překvapený. Usmál se. "Ale vždyť jsi souhlasila s tím, že bych neměl jezdit. Vím, že jsem sám odmítl, ale prostě mě zarazil tvůj souhlas."
Párkrát jsem zamrkala. On nechtěl? "Ne, chci, abys jel."
Zamračil se, jeho hlas byl hrubější. "Proč?"
Neodpověděla jsem. "Proč?" zopakoval. Můj pohled se stočil do kuchyně. Máma i George spolu o něčem vřele diskutovali.
Ucítila jsem Damienův prst na své bradě. Otočil mou hlavu směrem k němu a čekal, až odpo-vím. Prohlížela jsem si ho. Jeho černé lesklé vlasy, zelené oči, karamelová pleť, upřímný a zvědavý pohled s kapkou frustrace, dokonale vypracované tělo, jeho úsměv… sakra, tohle nebylo dobré. Toužila jsem po něm víc, než bylo vhodné.
Je to tvůj bratr! Křičel na mě mozek.
Ale nevlastní! Vzorovalo mu srdce.
"Uh, pusť mě," vykoktala jsem po chvilce a setřásla jeho prst zpod mé brady. "Vždyť naši jsou vedle. Chceš, aby nás viděli?"
Zamračil se. "Možná by to bylo lepší."
Už zase s tím začínal. "O tom se nechci bavit," ušklíbla jsem se a natočila se ke stolu. Položil mi ruku na stehno, a tak mě donutil se na něj podívat.
"Víš, možná si to ty neuvědomuješ, ale jednou stejnak na to příjdou," zašeptal ostře. "A čím dřív, tím líp."
"Jo," souhlasila jsem sarkasticky. "Když jim to řekneme, tím dřív se spakuješ a pojedeš na vy-sokou, já tady zůstanu a oba budeme trpět." Slova, která ze mě vycházela, ve mně zanechávala nepříjemný pocit.
Zatvářil se uraženě. "Je mi osmnáct, jsem už dospělý, můžu si dělat, co chci. Když nebudu chtít na vysokou, nepůjdu."
Odfrkla jsem si a zesmutněla. "Jenže u mě to nebude takový problém. Mně je patnáct, já jsem ještě dítě. Mě můžou poslat daleko od tebe." Pravda v mých slovech ho umlčela. "Víš, oni jsou připraveni na to, že dřív nebo později si přivedeš nějakou inteligentní blondýnu, se kterou se později vezmeš, a budete mít spolu krásné děti." Povzdychla jsem si, bylo to bolestivé. Bylo mi sice jen patnáct let, ale věděla jsem, o čem mluvím. "Za to u mne, čekají nějakého bohatého krásného chlapa, který přispěje do naší kasy. Čekají, že si každý přivedeme někoho jiného."
Smutně přikývl a stáhl svou ruku z mého stehna. "Máš pravdu."
"Proto chci, abys odjel. Bude tak lepší," chlácholila jsem ho, ikdyž jsem sama nevěděla, jestli to je nejlepší řešení. "A myslím, že bys měl už začít."
Na jeho čele se objevila vráska. "S čím?" zeptal se, přesto jsem si byla jistá, že věděl, na co narážím.
"S hledáním té pravé," odpověděla jsem a sklopila oči. "Jak jsi říkal; čím dřív, tím líp. Bude to míň bolet."
Nahněvaně si odfrknul. "Ale já jsem tu pravou už našel." Ty slova sice zněla krásně, ale nereálně. Nebyli jsme v nějaké pohádce, byli jsme v krutém světě, kde se každý z nás musel přizpůsobit. Neexistovala žádná naše volba. Jen drsná realita.
Teď jsem měla chuť prokázat svou dětinskou nevyspělost. "Na světě je přes deset miliard lidí, jak si můžeš být jistý, že já jsem ta pravá?"
V tu ránu se vrátili rodiče s úsměvy na tváři a dopečenou Pizzou. George byl celý růžový a matka vysmátá.
"Já, nemám hlad," řekla jsem, když mi máma chtěla nandat kousek Pizzy, a bez jediného po-hledu na něj, jsem utekla do mého pokoje. Tam jsem zatáhla všechny žaluzie, popadla mp3ku, lehla si na postel a pustila si jednu z nejdepresivnějších písniček, které jsem našla. Trvalo to snad půlhodiny, než přišel do pokoje a sedl si na kraj postele.
Zasmál se mé poloze. Nohy i ruce jsem měla pohozené, hlavu svěšenou dolů z postele. "Co chceš?" zeptala jsem se, i přes hudbu hrající ve sluchátkách.
Usmál se a natáhl se pro sluchátka, která mi vyjmul z uší. Zaposlouchal se a potom se zamračil. "Zase posloucháš Evanescence?"
Ignorovala jsem jeho otázku. "Co chceš?" zeptala jsem se znuděně a posadila se vedle něj. Vzápětí sluchátka byla v mých uších.
Uchechtl se a zase mi je vyndal. Přitom si mě k sobě přitáhl, seděla jsem na jeho kolenech roz-táhlých nohou. "Přišel jsem ti odpovědět na tvou otázku," zašeptal mi líbezně.
"Myslela jsem, že na ní neznáš odpověď," ušklíbla jsem se rázně.
Ale on se jen usmál s jiskřičkami v očích, pak se nadechnul a odpověděl: "Protože každá má myšlenka patří jen tobě. Ať dělám cokoliv, myslím jen na tebe."
Na to jsem neměla slov. V jeho očích jsem ignorovala všechnu tu lásku a našla úzkost a pochyby. Moc doufal v to, aby to byla pravda. Jenže Damien byl… Damien. Všechno si až přehnaně vykresloval a byl až nezdravě optimistický. A já věděla, že způsob, jak ho od toho všeho odradit byl nejbolestnější. Ale taky nejrozumnější.
Sklopila jsem oči, abych se mu při té lži nemusela dívat do oči a vyškubla se mu ze sevření. Sedla jsem si na druhý okraj postele.
"Já to mám ale jinak," pronesla jsem. "Já… si námi nejsem jistá. Teda, jsem si jistá, že k sobě nepatříme." Hlas, který se z lehce třepavého proměnil na vážný a nemilosrdný jsem u mne nepo-znávala. Byla to však jediná možnost, jak i sebe přesvědčit o tom, že ho už nechci. Že k němu nic necítím. "Nechci být s tebou."
Cítila jsem, jak se vedle mě zarazil, téměř zkameněl. "Ty… mě… nechceš?" zeptal se zdráhavě. Musela jsem s tím skončit. Se vším.
"Nikdy jsem nechtěla, byla to jen hra." Zadívala jsem se na ostří žiletky ležící na stole, abych alespoň zastavila špetku bolesti a proud slz. Musela jsem být přesvědčivá. "Nechtěla jsem to říct, protože… protože kdyby to máma s tátou vzali vážně...víš, že by měli plány. A to já nechtěla." Hystericky jsem se uchechtla. "Je mi jednom patnáct, Damiene. Co sis myslel? Že s tebou zůstanu do konce života?"
Nebyla to otázka. Mlčel.
Můj hlas byl vyrovnanější, když jsem si pomyslela, že odteď to bude daleko lehčí. "Myslela jsem, že jsi chytřejší. Nikdy jsem se do tebe nezamilovala. Byla to jen stupidní sázka." Lži. Lži. Lži. Narovnala jsem se a pohlédla jsem na své ruce. Vzápětí jsem se ušklíbla. Byli až nesnesitelně bledé a… prázdné. "Stupidní sázka, kterou jsem vyhrála."
Odtrhla jsem pohled od svých rukou a pohlédla na něj. Po usměvavém Damienovi, nebyla ani stopa. Zatvářil se kysele, oči však prozrazovali bolest. "Tak alespoň, že jsi na sebe pyšná," za-chraptěl, zvedl se z postele a poodešel ke dveřím. Tam se zastavil a cosi nesrozumitelného za-mumlal, pak odešel.
A od té doby musím nejen lhát rodičům, spolužákům nebo Damienovi, ale i svému zlomenému srdci.

Uplynulo spoustu času. Jeden den za druhým, týden po týdnu, a když se začalo měnit i roční období nebyla to žádná změna. Snad, že jsem byla o pár měsíců starší, nikoliv chytřejší a Damien se čím dál víc přibližoval vysoké. Rodiče si zvykly, že jsme s Damienem přestali komunikovat, spolužáci si všimli, že naše zájmy se odlišovaly, ale jediní my jsme věděli proč.
Od té noci se změnila spousta věcí, na které jsem nebyla pyšná, ale věděla jsem, že je to součást mého pubertálního života. Já se změnila, on se změnil. Já zůstala pesimistou, ale na mém zápěstí se objevily jizvy bolesti způsobené mým zoufalstvím a vztekem. On už se neusmíval, jen párkrát se pousmál něčemu a nevytahoval paty z domu. Stejně jako já nevytahovala paty z koupelny s mou novou druhou polovičkou.
Ta mi byla vždy nablízku, když jsem potřebovala. Nikdy mě nezradila a nedovolila mi zapo-chybovat o svých rozhodnutích. Ta, kterou jsem schovávala přísně v zamknutém šuplíku a taky ta, se kterou jsem byla nejraději.
Párkrát o společných večeřích, co jsem seděla vedle Damiena, jsem zapochybovala o svém rozhodnutí, ale pohled na ostří vidličky mi připomněl, že to dělám jen pro něj. Své díla jsem měla uschované pod dlouhými rukávy a ozdobnými potítky, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Bylo to takové moje tajemství.
Kdybych nebyla tenkrát tak naivní a nemyslela si, že Damien bude o mě stát i přesto všechno, co jsem mu navykládala, tenkrát by mě nezarazilo to, co se stalo. Ano, přivedl si novou přítelkyní. Přesně takovou, jako jsem mu dávno popisovala; Inteligentní blondýna oblíbená u našich rodičů.
Bylo to jako včera, když přišel s objemným úsměvem na tváři a tou kráskou. Zprvu jsem si myslela, že přivedl svou spolužačku, ale když ji představil jako svojí 'přítelkyní Kate' bylo vše jasně podtrženo. A jak jsem mohla reagovat já? Přišla jsem k ní, podala ji ruku a přivítala do rodiny.
Přece tohle jsem chtěla já, rodiče i Damien.
A na mém zápěstí časem přibývalo víc a víc řezných ran. Však se srovnáním s mým zlomeným srdcem, to nebyla ani špetka z té bolesti, kterou jsem musela zatajovat.
Pak přišlo období, kdy oba dva nastoupili na stejnou vysokou a po pár letech, když jsem oslavovala své osmnácté narozeniny, mi máma s tátou oznámili, že je Kate těhotná. Pár dnů jsem nepromluvila a opět trávila čas s tím nejlepším společníkem, který mě zbavoval bolesti.
Nežila jsem, jen přežívala.
Damienova svatba, děti, které měl společně s Kate, a pohřeb mých rodičů byly události, které se stali za deset let.
Bylo mi dvacet osm, když jsem potkala bohatého a krásného chlapa, kterého jsem však nemi-lovala. Dvacet let jsem žila v namlouvání, že je to ten pravý.
Když jsem přijela o Vánocích navštívit mého bratra, Kate, jejich děti a dokonce už i vnoučata, s mým mužem vroucně nás přivítali a ukázali nám opravdovou lásku, kterou já nikdy od toho dne nezažila. Následoval rozvod a poté smrt mého ex-manžela. Vrásky na mém obličeji stále přibývali, bolest se zvětšovala.
A po celý svůj život mě doprovázela otázka, na kterou jsem si nikdy nedokázala odpovědět: "Stálo to všechno vážně za to?"