Příběh andělského děvčete

„Jsem sama…“ začala si Rose uvědomovat své postavení ve společnosti. Seděla tiše v temném koutu velké školní umývárny a hořké slzy jí ztékaly po lících. Byla vyděšená. Nevěděla, co dělat dál. Nikdo ji neměl rád, nikdo její pocity nechápal. Pro každého byla jen podivná holka, co nemá kamarády. Nikomu ale nic špatného neudělala, nebo ano? A jestli ano, komu a co? Chudák dívenka ještě netušila, že její pro ni prokletí je dar.


Psal se 2. listopad roku 2007

„Babi!“ Vběhla s výkřikem do nemocničního pokoje, kde ležela její babička, 14let stará Rose. Přiběhla k babiččině posteli, pevně objala babiččino tělo a rozplakala se. Hořko-slané slzy ztékaly po jejich lících a své putování zakončovaly na babiččině přikrývce, pod kterou babička bezbranně ležela, skoro bez života.
„Zlatíčko, neplakej.“ chlácholila ji babička chraplavým hlasem, ale marně. Jakmile Rose zaslechla babiččin medový a letitý hlas, dala se ještě do většího pláče.