PEVNOST IV.: Dodatek: PROČ JE OSUD, TAK KRUTÝ...

Koukám z okna pokoje, venku prší, ,,BOŽE...“ mám tak divný pocit, proč, sama nevím. Najednou zvonek, málem se přizabiju na schodech, jak valím otevřít.

,,JÉÉÉÉ...AHOJ VILI!“ obejmu ho a celá šťastná mu otírám kapky z obličeje. ,,AHOJ!“ (vyzní to, jako by to říkal naposledy). ,,DĚJE SE NĚCO?!“ nechápavě se ptám. Vili: ,,JÁ, JÁ, JÁ CHTĚL JSEM TĚ VIDĚT.“ ,,AHA...NECHCEŠ JÍT DÁL???“ usměji se. Vili: ,,NE, JÁ, JÁ...“ ,,CO JÁ, JÁ?!“ vpadnu mu do řeči...,,CO MI CHCEŠ ŘÍCT???...NO TAK, POVĚZ MI TO!“ vyděšeně na něj zírám, on jen smutně kouká do země. ,,CO SE SAKRA DĚJE?!“ vyjeknu rozčílením. Vili: ,,PŘIŠEL JSEM SE ROZLOUČIT.“ ,,JAK ROZLOUČIT, TY NĚKAM JEDEŠ?!“ Vili: ,,NE...“ ,,TAK PROČ?!“ Vili: ,,TO BYS NEPOCHOPILA...“ ,,COŽE???...MLUV SE MNOU NORMÁLNĚ, NE V HÁDANKÁCH...CO SE DĚJE?!...DĚSÍŠ MĚ!“ Vili: ,,PROSTĚ JE KONEC, SBOHEM!!!“ ,,KONEC???“ Vili: ,,JO!!!“ (krutější ,,JO“ jsem ještě neslyšela...). ,,TO ZNAMENÁ, ŽE UŽ MĚ NEMILUJEŠ...VŠECHNO BYLY JENOM LŽI?!“ Vili mlčí, jen po tváři mu stékají slzy. Z nečekání se otočí a běží pryč. Rozběhnu se za ním, volám jak o život: ,,VILI, VILI...KAM BĚŽÍŠ???“ marně, žádná odpověď.

Po delší době mi ubývá sil, zhroutím se k zemi, rozbrečím se, nemám pojem o čase, pořád myslím na slova, co mi řekl Vili. Sotva se zvednu, potácím se k oblíbenému místu. Už jsem skoro tam, načež se málem skácím zase k zemi. Vili sedí na lavičce, v ruce drží zbraň. Natolik mě to vyděsí, že nemám slov. Tiše přistoupím k němu, položím mu svou ruku na rameno. Trhne sebou. V úleku zakoktám: ,,P-P-P-RO-Č-Č???...MÁŠ Z-Z-ZBRAŇ???“ Vili mlčí. To mě vytočí. ,,SAKRA NA NĚCO JSEM SE TĚ PTALA?!“ Vili: ,,A CO JAKO?!“ (hotový výsměch). ,,CO ŠÍLÍŠ, PROSÍM TĚ?!“ Vili: ,,VÍŠ CO, JDI DOMŮ, NECH TO PLAVAT!“ ,,JAK JDI DOMŮ, CO TO MÁ ZNAMENAT!“ Vili: ,,ŘEKL JSEM TI JDI DOMŮ!!!“ zvýší hlas...,,NIKAM NEJDU, DOKUD MI NEVYSVĚTLÍŠ, CO SE DĚJE!!!“ Vile: ,,HOVNO SE DĚJE!!!“ zařve...popadne mě za paži a táhne mě pryč.

Po pár krocích mě pustí se sevření a klidným hlasem praví: ,,PROSÍM, VRAŤ SE DOMŮ.“ V naprostém šoku se mu dívám do očí, jsou tak prázdné, ten smutný výraz ve tváři, mě rozpláče. Mezi vzlyky se snažím mluvit: ,,VI-LI...PRO-SÍM TĚ...CO-SE DĚ-JE???“ Obejmu ho, cukne sebou. Vili: ,,JESTLI MĚ MILUJEŠ, ODEJDI.“ ta slova mě naprosto zazdí, nejsem schopná ničeho, jen na něj hloupě zírám. Vili se mi podívá hluboko do očí a se slovy: ,,MÁM ZKURVENÝ ŽIVOT, CHÁPEŠ?!...NENÁVIDÍM SEBE, NENÁVIDÍM SVĚT A NENÁVIDÍM TEBE...PROTOŽE JSI TAK KRÁSNÁ!!!“ poodstoupí. ,,ALE PROČ???“ Vili: ,,TO JE JEDNO...NEŘEŠ TO!“ ,,CO???“ Vili: ,,PROSTĚ TAK!...MYSLEL JSEM SI, ŽE JSI PADLÝ ANDĚL, CO MĚ VYSVOBODIL Z TOHOTO HNUSNÉHO SVĚTA, KDE SE ZLO UJALO VLÁDY...PROSTĚ JSEM SI MYSLEL, ŽE JSI CELÝ MŮJ ŽIVOT...“ nevím co na to říct, jen postávám opodál, chce se mi zase plakat, nakonec odvážně pravím: ,,KDO TI V TOM BRÁNÍ?!...JÁ TĚ OPRAVDU NECHÁPU, TO CO TADY PŘEDVÁDÍŠ, JE HLOUPÉ A DĚTINSKÉ...KDYBYCH TĚ NEZNALA, TAK S URČITOSTÍ MŮŽU ŘÍCT, ŽE FRČÍŠ NA KREKU.“ Nic žádná odezva.

Pak během vteřiny, rána...složím se k zemi. Vili na mě řve, jak na nějakou lehkou holku. Vili: ,,DĚLÁŠ ZE MĚ FEŤÁKA A VŮBEC NIC NECHÁPEŠ...MILUJI TĚ...STRAŠNĚ MOC...KLIDNĚ BYCH ZA TEBE I DÝCHAL...JENŽE TO NEJDE...TAK SE S TÍM SMIŘ!!!“ ,,TAK PROČ JSI MĚ UHODIL???“ držím se za bolístku. Vili: ,,PROTOŽE JSI ZKURVENÁ DĚVKA!“ ,,HRABE TI?!...TY JSI CVOK!“ Vili se jen ušklíbne a praví: ,,MYSLEL JSEM, ŽE TO BUDE DOBRÝ, MÝLIL JSEM SE...S TEBOU JSEM SE CÍTIL SKVĚLE...ZAPOMÍNAL NA KRUTOU REALITU...TOLIK TĚ MILUJI A ZÁROVEŇ TAK MOC NENÁVIDÍM...HLAVNĚ NENÁVIDÍM DEN...KDY JSEM TĚ POTKAL!!!“ ,,JSI LHÁŘ...NEVĚŘÍM TI ANI SLOVO!!!“ Škodolibě se zasměje. Vili: ,,VÍŠ CO JE ZVLÁŠTNÍ...BYLA JSI MŮJ PŘÍSTAV NADĚJE...PROSTĚ VŠECHNO...A STAČÍ...TAK MÁLO...A NEJSI VŮBEC NIC!!!“ ,,DĚSÍŠ MĚ!“ Neutrálně se na mě podívá a opře se o nejbližší strom, vypadá jako by nad něčím dumal. Pokouším se zvednout, ale zarazí mě jeho mumlání si pod nos.

Nečekaně přistoupí ke mně. Vili: ,,NAPOSLEDY TI ŘÍKÁM, VRAŤ SE DOMŮ...JINAK SE NEZNÁM!!!“ Zase se nechám vytočit a zařvu na něj: ,,NIKAM NEJDU, JASNÝ...MYSLÍŠ, ŽE SE BOJÍM TVÝCH TRAPNÝCH VÝHRUŽEK...CO?!“

Během vteřiny, mě popadne, vrazí mi pořádnou facku, až se zase octnu na zemi. Bolí to jako čert, ale vztek zatemní celou mou mysl, vře to ve mně jako samotné peklo. Celá bez sebe po něm vyštěknu: ,,TAK TO JSI PŘEHNAL, NEMYSLÍŠ?!“ začnu do něj bušit pěstmi, s ním to ani nehne. To mě naštve ještě víc, bezmyšlenkovitě ho kopnu mezi nohy. To byla osudová chyba.

Popadne jednou rukou obě moje zápěstí a druhou mě propleskne znova, přitom u toho řve: ,,VAROVAL JSEM TĚ...SAKRA...CO SIS TÍM CHTĚLA DOKÁZAT?!...MALIČKÁ...UBOHÁ...DĚVKA VIĎ?!“ Nenechám si to líbit, uhodím ho prudce do obličeje, spustí se mu krev z nosu. Znechuceně si ji setře rukávem.

Jako smyslů zbavený mě shodí na tvrdou zem. Kope do mě jako bych byla fotbalový míč, nezmůžu se už ani na odpor. Nečekaně zvedne mé bezvládné tělo, uhodí mě a zase znova, už se vůbec neovládá, křičí sprostá slova: ,,DĚVKO! KURVO! MRCHO!!!“ Stále dokola. Pomalu, ale jistě nic nevnímám, jen sem tam tvrdý dopad. S posledním se hroutí ztěžka i Vili, přímo na mě. Zrychleně dýchá, tiše pláče a šeptá: ,,MILUJI TĚ, STRAŠNĚ MOC, ODPUSŤ MI PROSÍM.“

Načež mě políbí a zvedne se. Z kapsy mikiny vytáhne pistoli, namíří si ji proti sobě a se slovy: ,,MILUJI TĚ ANDÍLKU...“...zmáčkne spoušť. Vyděšeně vyjeknu: ,,NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!“ Pozdě, Vili se klátí k zemi. Jeho slova mi zní doposud v uších. Slyším sama sebe hystericky plakat. V kruté bolesti se k němu doplazím. Lape po dechu, všude je tolik krve, svíjí se ve smrtelné křeči. Chytím ho za ruku, přitisknu se víc k němu, polibky mu slíbávám slzy, které bez přestání stékají po jeho bělounké tváři. ,,PROČ VILI?!“ Vili: ,,KDYBY TO TEĎ HNED ŠLO VRÁTIT...NIKDY BYCH...zkroutí se (ta bolest je nesnesitelná), ale pokračuje...NIKDY BYCH TI NEUBLÍŽIL...“ ,,TO NIC...“ Vili: ,,MILUJI TĚ, HEIDI...“ ,,A JÁ TEBE...“ Kouzelně se usměje a v ten okamžik, naposledy vydechne.

Zajíkám se slzami, křečovitě svírám jeho tělo. Vzpomínám na časy, kdy jsme byli spolu šťastní. Teplo, které z něj sálalo je ta tam. Zase se rozbrečím.

Nastává noc, obloha je posetá milióny hvězd. Tiše si lehnu vedle Viliho. Unavenýma očima se dívám vzhůru na tu krásu. A se slovy: ,,PROČ JE OSUD, TAK KRUTÝ?!“ usínám...

Časem jsem se dozvěděla, že Vili měl rakovinu, ráda bych mu pomohla, ale bohužel to nejde vrátit zpět, nezbývá mi, než žít dál, i když...kdo ví...