Město, kapitola 01 - Plán, který nevyšel

Plán, který nevyšel
kapitola první



~23. června 1981



Udýchaně se svalil do měkkého mechu, vlhkého brzkou rosou. Ležel bez hnutí a snažil se přitom tajit dech a zůstat co nejvíce potichu. Jeho srdce prudce bušilo a tvář se mu leskla potem. Opatrně si ji otřel potrhaným rukávem tak, aby žádný z jeho pohybů náhodou nezpůsobil zbytečný zvuk. Zvuk, který by ho mohl prozradit.



Ležel na břiše, ukrytý v dolíku za pokroucenými kořeny mohutných borovic. Cítil, že jeho košile začíná na břiše prosakovat vlhkostí, ale nestaral se o to. V mysli mu horečnatě pulsovala jediná otázka. ‚Utekl jsem jim?‘



Nespěchali.



Skrze řídkou ranní mlhu pozoroval jejich rozmazané siluety, jak důstojně vcházejí na lesní mýtinu, lovecké psy pevně uvázané na krátkých kožených řemenech. Připomínali mu vojáky z dob dávno minulých, takové, jaké vídával na obrázcích ve starých učebnicích dějepisu. Drobné zlaté knoflíky s vyraženým symbolem, který tak důvěrně znal, se blyštěly na tmavomodrém podkladu plášťů, jež vysokým a štíhlým postavám sahaly až ke kolenům. Pušky, jistě nabité, se jim houpaly na ramenou a spolu s hlasitým štěkotem psů dokreslovaly bezvýchodnost situace, ve které se nacházel. Sklonil hlavu a přikryl si ji dlaněmi, jako by bláhově doufal, že ho to před nimi může nějak ochránit.‚Tak takhle to má skončit?‘



Sledoval, jak jeden pár černých bot s okovanou špičkou přešel až k jeho skrýši. V tu chvíli si uvědomil, že nemá jinou možnost, než se jim vzdát. Opíraje se o lokty se zdvihl z mechu a postavil se. Muž v plášti se k němu naklonil a začal mu cosi šeptat do ucha. Ostatní se po chvilce přidali. Celou mýtinu najednou zaplnilo nepozemské šumění, které se odráželo od okolních stromů a způsobovalo, že nerozuměl jednotlivým slovům. Jejich význam však dobře chápal. ‚Otoč se a odejdi… vrať se zpátky…’



Došlo mu, že se ho snaží varovat. Že se mu snaží rozmluvit jeho záměr a přimět ho, aby skočil po jediné možnosti, která zbývala. Nutili ho během okamžiku zničit všechny plány, jež spřádal po dlouhé měsíce. Bezděčně se otřásl.



‚Utíkej…’



Všiml si změny v jejich tónu. Slova už nezněla tak měkce a vemlouvavě, měla teď daleko tvrdší nádech. Zněla také hlasitěji než předtím. Nebe, viditelné skrze koruny stromů, dostalo zlověstnou tmavě nachovou barvu. Vál silný vítr a unášel listy nedalekých bezových keřů, nechávajíc je o kus dál tancovat a vířit vzduchem.



‚Jdi zpátky, ty blázne…’



Rozhodně zavrtět hlavou ho stálo poslední zbytky odvahy a příčetnosti.



Uvědomili si, že na jejich rady nikdy nedá. Šepot rázem utichl a počasí se uklidnilo.



Vše další bylo dílem okamžiku. Ten nejblíže k němu beze slova smekl z ramene popruh se starobylou puškou, namířil ji přímo na jeho hruď a vystřelil.



Lesní mýtinou se rozlehl hlasitý výkřik. Z koruny vysoké jedle vyletělo hejno poplašených ptáků a ztratilo se v oslňujícím svitu horského slunce.



S trhnutím se probudil. Hruď se mu prudce zdvihala, jak oddychoval, a na pravém spánku ho zastudila stékající kapka ledového potu. Jeho noční můry byly noc od noci živější, ale tahle poslední byla jiná. Bohužel ji rychle zapomínal, a čím víc se snažil chytit její roztřepané konečky, tím dále mu uskakovala, až nakonec zmizela úplně.



Rychle vyskočil a rozhlédl se kolem sebe. Musel na pár okamžiků zavřít oči a zlehka potřást hlavou, aby potlačil náhlý nával nevolnosti. Několikrát se zhluboka nadechl čistého lesního vzduchu, to se zdálo být účinným. Otevřel oči a rychle se rozhlédl kolem sebe. Naštěstí se nezdálo, že by v bezprostředním okolí byl nějaký člověk. Docházelo mu však, že dovolit si pár hodin spánku mohlo být chybou - dokonce takovou, která mohla ohrozit plán, jenž až do této doby probíhal poměrně hladce. Nechtěl se ale radovat předčasně.



Alexandr Graine byl na cestě již devátý den, a i když většinu toho času procházel nedotčenými severskými lesy a skalními soutěskami, přeci jen byl tu a tam nucen vystavit se ostrému letnímu slunci. To zanechalo nehezké rudé fleky na jeho tváři, kterou už navíc dobrý týden hyzdily černé ostrůvky vousů. Jeho oblečení se skládalo z potrhané propocené košile, jež snad nikdy nemohla být čistá, a kterou si za celou dlouhou cestu ani jednou nepřevlékl. Alexandr si ji nedbale zastrkal za kožený opasek potrhaných džínových kalhot, jejichž nohavice mizely v pevných kožených botách, ukrývajících rozpukaná chodidla plná praskajících puchýřů.



Po pár krocích mezi vysokými lesními stromy se sklonil k zemi a nabral do špinavých dlaní trochu vody z hrubě vytesaného kamenného koryta, kam spadal pramínek, vyvěrající mezi dvěma kameny. Chvatně si opláchl tvář zborcenou potem a pak se žíznivě napil. A znovu. A ještě jednou.



Vrátil se zpět k místu, na kterém ho předchozí noci přemohl spánek. Teď za denního světla viděl, že jeho provizorní lože, sestávající se z několika náručí ostré trávy, rámují pravidelné řady mechem zarostlého kamení. Vytvářely dojem, že na místě před mnoha lety stával nějaký přístřešek, snad malé lidské obydlí. O kus dál se pak povalovaly zbytky kamenného sloupu. ‚Škoda,‘ blesklo Alexandrovi hlavou, ‚že jsem tehdy při těch jejich lekcích dějin víc neposlouchal. Bývalo to možná mohlo být užitečné.‘ Na tom ale v tuhle chvíli nesešlo. Záleželo mu pouze na jediné věci a tu hodlal dotáhnout do zdárného konce.



Jeho batoh ležel odhozený poblíž. Popadl ho za popruhy a vysypal veškerý obsah na zem. Přebíral se hromádkou věcí s vědomím, že většinu z nich už po zbytek cesty potřebovat nebude. ‚Ne teď, když už jsem konečně tak blízko…’



V trávě tak postupně zůstaly ležet nedotčené kusy náhradního oblečení, prázdná čutora na vodu, poslední balíček s jídlem, kapesní nůž a nakonec i samotný batoh. Uvědomil si, že vše, co doopravdy potřebuje, unese při sobě. Do kapes kalhot si uložil dva černé ruční granáty, pečlivě zabalené v neprodyšných igelitových sáčcích, za opasek pak putoval starý, plně nabitý revolver ráže .44. Doufal, že zbraň potřebovat nebude, nicméně její použití by se mohlo ukázat jako nezbytné a pak by litoval. Poslední z věcí, otlučený mosazný kompas, chvíli převaloval v dlaních a nemohl se rozhodnout, zda si jej ponechat. Poté ho s těžkým srdcem odhodil. ‚Už tě nepotřebuji,‘ promlouval v myšlenkách k neživé věci. ‚A stejně můžeš za všechno.‘





Vyrazil vpřed, prodírajíc se mezi tlustými kmeny starých stromů, a svoje noční útočiště nechal daleko za sebou. Spíše tušil, než by si byl jistý, že k cíli už nemá daleko. Přesto však postupoval s bláhovou nadějí že ti, kteří se s železnou pravidelností zjevovali v jeho snech, jeho přítomnost doposud nezjistili.



Doufat nemusel.



Věděli o něm už od okamžiku, kdy před devíti dny opustil Trondkjer, jediné větší město v širokém okolí. Popravdě řečeno, věděli o něm vždycky - jen nikdo z nich netušil, jak daleko dokáže Alexandr Graine svůj plán dotáhnout. Potají sledovali každý jeho krok a rádi by bývali věřili, že své úmysly nakonec přehodnotí. Bylo jim ale jasné, že to neudělá. Jeho umíněnost, kterou tak dobře znali, jim přidělala plno zbytečných starostí. Výčitky svědomí, které postupem času sílily a doháněly ho k šílenství, mohly zhatit celý plán. A přesně v to Graine doufal. Jak dny ubíhaly, Alexandr postupoval a jejich obavy sílily. Nikdo z nich ale neočekával, že by věci zašly tak daleko a oni ho nakonec museli připravit o život.



Alespoň ne tak brzy.



Graine se hlava nehlava prodíral hustými keři. Jeho čich zničehonic zachytil lehký závan vlhkosti, jako by se nedaleko nacházela vodní plocha, a srdce mu poskočilo. Okolí, omezené jeho rozhledem, vypadalo podobně jako v jeho vzpomínkách. Podobně jako tehdy. ‚Tehdy. Když jsme tu byli poprvé.‘



Možná, že minule postupovali trochu jiným směrem, trny ostružiníků byly ale pichlavé ve všech lesích stejně. Ze vzpomínek na minulost, která, ač ne vzdálenější než několik let, se snad nemohla nikdy přihodit, ho vytrhla náhlá prudká bolest v obličeji. Zmateně zamrkal a vykřikl, spíše leknutím než bolestí. Udeřila ho pružná smrková větev. Cítil, že mu z rány na tváři teče krev, a nezajímalo ho to.



S podmračeným výrazem v neoholené tváři se houstnoucím křovím prodíral dál. Teď už si nebyl zdaleka tak jistý, zda jde správným směrem, rána větví ho vyvedla ze soustředění. Zničehonic zahlédl, jak mezi nejvzdálenějšími stromy problesklo trochu světla. To ještě ale nemuselo nic znamenat. Mohla to být jen další mýtina. Zalitoval, že nechal kompas na tábořišti a netušil, že zrovna v té chvíli si přístrojek prohlíží někdo jiný.



I přes hřejivé paprsky pozdně letního slunce se dotyčný choulil v dlouhém plášti barvy námořnické modři. Skláněl se nad věcmi, které Alexandr před několika minutami odhodil.



Sebral mosazný kompas, potěžkal ho v ruce v kožené rukavici a snaže se ubránit přívalu vzpomínek uklidil předmět do kapsy. Potřásl hlavou a podíval se na urostlého německého ovčáka, trpělivě mu postávajícího u boku. Pes cenil ostré zuby a z hrdla se mu ozývalo tiché hrozivé vrčení. Zadní nohy měl napnuté, zdálo se, že čeká pouze na příkaz. Toho se mu vzápětí dostalo.



„Jdi.“



Pes vyrazil vpřed.



Alexandr zaslechl hlasitý štěkot. Bez rozmýšlení nahmatal chladnou rukojeť zbraně, pevně ji stiskl, vytáhl ji zpoza opasku a zrychlil tempo. Mohl si dovolit běžet, protože nyní mu už žádné ostružiníky ani nízké stromky nepřekážely. Barva země pod jeho kmitajícíma nohama přecházela z tmavě zelené do pískové. Okraj lesa se blížil, teď už si tím jistý byl.



Poprvé doopravdy uvěřil, že by se mu jeho plán mohlo povést splnit.Štěkot za jeho zády se najednou změnil v táhlé vítězné zavytí a on měl čas akorát tak na to, aby prudce zabrzdil, otočil se a jednou vystřelil. Trefil vlčáka přímo uprostřed skoku. Pes zakňučel a jak dopadl na zem, podlomily se mu nohy. Z kulaté ranky na hrudi vytékala hustá tmavá krev a máčela okrové chlupy. Uběhlo jen pár vteřin a zvíře přestalo dýchat.



Na psa zapomněl v okamžiku, kdy se otočil a vydal se dál.



Zničehonic minul poslední strom lesa a zastavil se na skalním ostrohu. Musel si zaclonit oči před sluncem, které ho bodalo do očí. Když po chvilce prohlédl, zalila ho vlna nadšení. Hrozilo, že jeho srdce si protluče cestu z hrudníku ven.



Byl na místě.



Přímo před ním se rozprostírala rozlehlá vodní plocha, kdesi v dáli ohraničená tmavými zalesněnými skalami, čnějícími k nebi. Na obzoru se tyčila jediná vysoká hora se zasněženým štítem. Z černých skal na severu spadal do křišťálového jezera prudký vodopád. Několik stovek metrů napravo od Alexandra protékala široká řeka, odvádějící přebytečnou vodu pryč.



Nad hladinu jezera vystupovaly tři ostrovy. Ten největší z nich byl z poloviny porostlý řídkým lesem, z druhé poloviny do pasu vysokou trávou. Druhý ostrov, zhruba o poloviční velikosti toho prvního, objímala rozestavěná hradba z cihel a kamení. Graine dokonce na dálku rozeznal několik malých postaviček, pobíhajících po lešení. Nad nízkou zeď vyčnívaly zatím holé dřevěné kostry střech domků a dvě vyšší stavby, připomínající našedlé tovární komíny. Přístup na ostrov přímo z pevniny umožňovaly dva mosty - první kamenný, tvořený dvěma řadami oblouků a druhý železniční, po kterém právě přijížděl vlak, tažený parní lokomotivou. Ta zničehonic táhle zahoukala a Alexandr sebou polekaně trhnul.



Na nejmenším z ostrovů, připomínajícím trojúhelníkovitý zub trčící z jezera, nebylo kromě základů velkého domů, několika stanů a březového hájku zhola nic. Dole u jeho břehu se na vodě houpaly dvě loďky, očividně využívané k přepravě lidí a stavebního materiálu.



„Tak tohle je ten váš pohřební ostrov,“ vydechl Alexandr. Z temných vzpomínek ho násilně vytrhlo hrdelní odkašlání. S děsem v hnědých očích se otočil. Zíral do tváře, která k němu promlouvala v poslední z jeho nočních můr.



„Zabíjet psa jsi zrovna nemusel, Alexi,“ pronesl ne zrovna zaujatě neznámý a pomalu si z rukou stáhl kožené rukavice. Přeložil je a uklidil je do kapsy pláště. „Ale abych pravdu řekl, být na tvém místě, nejspíš bych udělal to samé.“ Znělo to výsměšně a lítostivě zároveň.



„Zato ty jsi udělal mnoho věcí, které bych já na tvém místě neudělal nikdy,“ odsekl zničehonic podivně vyrovnaný Graine. V hlavě mu vířily myšlenky. Kalkuloval.



„Nech toho. Vím, co máš za lubem. Nebo jsi snad byl tak bláhový a myslel sis, že tě nesledujeme už od doby, co jsi vyrazil z Trondkjeru?“



Alexandr neodpovídal. Věděl, že se jeho protivník snaží získat čas. Nehodlal mu to však dopřát.



„Abys věděl, ještě pořád se můžeš otočit a odejít. Necháme tě. Necháme tě jít tak, jako jsme nechali jít i jeho,“ začal se druhý muž vemlouvat.



„Jeho?“ vyprsknul Alexandr a otočil se k druhému zády. Nechtěl svému bývalému nejlepšímu příteli dopřát pohled na svou tvář, zesinalou vzteky. „Pokud jste ho ještě nezabili a neuděláte to, tak ho alespoň budete mít pod neustálým dozorem. Nebude se moci hnout, aniž byste o tom nevěděli. Nebude si kvůli vám moct založit rodinu, bude žít ve stínech a každý večer se obávat, že se další ráno už neprobudí!“ křičel přes rameno.



„Ne!“ vyštěkl muž v plášti a jako by chtěl zakrýt svoje rozrušení, dodal špatně předstíraným klidnějším hlasem: „Vyplatili jsme ho. A peníze bude dostávat dál. Nikdo nikdy nečekal, že…“



Nedořekl.



S pootevřenými ústy sledoval, jak se Alexandr Graine rozeběhl a skočil přes okraj skály.



Mladší z obou mužů padal směrem k vodě jako pytel kamení a díky vzduchu, svištícímu mu kolem uší, neslyšel podrážděný výkřik, který ho následoval.



„Vážně si myslíš, že se ti to povede?!“



Alexandr otevřel oči. Nedopadl zrovna v nejlepším úhlu a tak ho z nárazu do hladiny brnělo celé tělo. Šok z ledové vody mu rozproudil krev. Vynořil se nad hladinu a rozmáchlými tempy začal plavat k ostrovu s hradbou. Kupředu ho poháněly vztek a lítost nad věcmi, které se už přihodily a také nad věcmi, které se teprve přihodit měly.



‚Teď - teď mám šanci - zastavit to dřív - než se to - dá - dá celé do pohybu!‘



‚Zbláznil se,‘ pomyslel si hořce muž v plášti, stále stojící na skalním ostrohu, sledujíc Alexandrův zoufalý zápas o čas. Převaloval mosazný kompas v dlani, jako by ho pálil do kůže. Bezmyšlenkovitě obtáhl prstem písmena A. G., vyrytá do sklopeného víčka. Nakonec přístroj uklidil do kapsy a tiše se za odhodlaným Alexandrem díval dál.



Vyčkával až do nejposlednější chvíle. Graine si však rychle razil cestu vpřed a za pár chvil měl dosáhnout bodu, ze kterého už by nějakou škodu způsobit mohl. Muž v plášti si povzdychl a odepjal od pasu neforemnou vysílačku s dlouhou anténou. Stisknutím tlačítka zvolil komunikační frekvenci.



„Ano, Learte?“ ozvalo se mezi statickým praskáním.



„Vidíš ho?“



„Mám ho na mušce,“ potvrdil kovový hlas z reproduktoru. „Mám střílet?“



Leart hned neodpověděl. Topil se ve zbytcích svého svědomí.



„Theodore?“



„Do toho.“



Neuběhly ani tři vteřiny a vzduchem třeskl hlasitý výstřel.



Doktor Theodor Leart se odvrátil. Poslední, co si nyní přál, bylo vidět, jak u břehu městského ostrova vykvétá rudá růže. Aniž by si plně uvědomoval, co všechno právě způsobil, vypnul vysílačku, bez povšimnutí minul mrtvolu svého psa a tiše zmizel mezi lesními stromy.