PŘÍBĚH ANDĚLSKÉHO DĚVČETE

„Babi, ty umřeš?“
„Každý jednou musí umřít…“snažila se Rose vysvětlit chod života.
„Babičce je moc špatně, necháme ji odpočívat, ano, broučku?“pronesla maminka směrem k Rose objímajíc její mladé a křehké tělo svíjející se v pláči. Otec nastartoval auto, Rose se rozloučila s babičkou a odjela spolu s maminkou domů. Byla už skoro noc, 23 hodin mám pocit. Noc byla jasná, noční oblohu zdobil měsíc s tisícem hvězd, bylo bezvětří. ‚Jako ticho před bouří’pomyslela si Rose, ale nechtěla to říct nahlas. Bála se, že bude mít pravdu. Měla pocit samoty, který se víc a víc prohluboval, čím dál byla od nemocnice. Té noci se Rose zdál podivný sen. Zdálo se jí, jak babička byla andělem a vzala Rose na dlouhou výpravu po noční obloze. Rose měla také křídla, ale malá.
Ráno na Rose čekala nemilá zpráva. Její babička přes noc zemřela. Zemřela ve spánku na vyčerpání po dlouhé nemoci.
„Moc mě to mrzí, Rose. Vím, jak jste si byly blízké!“dodala maminka a pevně Rose objala. Ta se jí ale vyškubla, vyběhla z domu a rovnou do nemocnice. Bylo ji v tu chvíli jedno, že má na sobě pyžamo, vlasy neučesané a oči ještě úplně neprobuzené. Vběhla do pokoje, kde ještě včera našla svou babičku. Teď byla postel prázdná, úhledně ustlaná. Ani kytice na nočním stolku, kterou babička dostala předevčírem, už tam nestála. Pokoj byl znovu připraven pro nového pacienta. Rose si sedla do kouta čelem k posteli a plakala. Při pohledu na postel stále živě viděla svou babičku ležící na lůžku. Jediná otázka, která Rose napadla, byla, proč? Měla pocit, že se proti ní všechno a všichni spikli. Celý svět.