Černý les

A je to tu! Chladný vánek mu přejel přes tvář, byl tak studený, tak bez života… oklepal se. To si jen namlouvá. Podíval se do tmy před sebou. Ten les byl černější, než tma, zatažená noční obloha proti němu vypadala, jako bílé pláto malíře. Šum. Ten tajemný šum temnoty. Byl děsivý! Nebylo zde slyšet jediné zvíře, jen šum černých stromů. I měsíc, když na chvíli ukázal svou bledou tvář zpoza mraků, jako by se tomu divnému místu vyhýbal. Neobdařil tu černou temnotu ani jedním svým stříbrným paprskem. Z lesa šel chlad. Nebo si to jen představuje? Z čeho má pak husí kůži? To ten šum, ta prázdnota okamžiku, ten černý les a šum… byl tak strašidelně uklidňující.
Prostě tam vkročí a zjistí, proč si ten les ponechal každého, kdo do něj vešel. Klepaly se mu kolena. Zimou? Bylo léto. Strach se po něm plazil. Už mu ochromil nohy a teď se rozlézá po celém těle. Cítil ho v břiše. Klepal se, byla mu zima i horko. Topil se ve strachu a ten ho nutil panikařit. Klid!! Okřikl se a v hlavě mu to znělo, jako výbuch. Proč strach? Dávám zde v sázku jen svůj život, nic víc, nic míň. Proč cítí strach, až teď? Proč ho necítil, když držel v náručí svou umírající lásku. Proč cítil jenom smutek a ne strach z toho, že zůstane každý z nich sám v takové temnotě? Proč necítil strach z toho, co by mohl udělat a udělal z bolesti? Proč zabil? Proč se to všechno stalo?! Je pozdě ptát se proč. V zádech brzy ucítí oheň pronásledovatelů. Smysl jeho života zmizel s posledním jejím výdechem. Smrt pro něho byla nevyhnutelná, jen si vybrat její tvář. Ke smrti, ale nenávratně patřil strach. Strach, který mu koloval v žilách stejně, jako chladná krev.
Nehybně stál a prázdnému lesu věnoval stejně prázdné pohledy. Váhal. To ten strach! Otočil se po cestě, kudy přišel. Brzy sem přijdou. Má na ně počkat a nechat se od nich rozsápat, jako od smečky vzteklých vlků? Ne! Jsou vinni za smrt všech jeho milovaných. Ne! Nedopřeje jim radost z jeho zabití. Nedopřeje jim pomstu, kterou na něm chtějí vykonat za jeho čin. To on by se měl mstít. Jsou vinni za smrt jeho otce, matky, bratra a dokonce i za její smrt. A on teď kráčí smrti vstříc. Ale dřív, než v tom království temnoty zemře, zjistí, proč se odtamtud jeho bratr nikdy nevrátil. Dá tak své smrti alespoň nějaký význam. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a do vánku, který vál pryč od lesa, zašeptal „Omlouvám se.“
Omlouval se svým mrtvým blízkým za to, že se tak snadno vzdává života, který mu věnovali. Bratrovi se omlouval za to, že se ho vydal hledat, až teď. Ale hlavně se omlouval jí, za to, že jí nedokázal ochránit. Otevřel oči, vydechl a vkročil.
Tma. To bylo vše, co bylo vidět. Teď už necítil nic, smutek, samotu. Nic! Dokonce ani strach, ten ho opustil v okamžiku, kdy vkročil. Jako by se i sám strach bál vejít do toho lesa. A on teď sám tápal v temnotě. Sám bez jediné živé duše. Sám bez jakýchkoli pocitů. Neviděl nic, na nic nemyslel. Všude byla tma a prázdno, v lese, v jeho hlavě i srdci. Klopýtal tmou a tichem, jako hluchý slepec. Hluchý ne! Ten šum! Byl tu stále, v celém lese.
A on co chvíli upadl, zase se zvedl a utíkal dál. Utíkal? Skutečně? Už ani nedokázal vnímat pohyb. V té temnotě se nedalo poznat, zda člověk jde, stojí, leží, či sedí.
Bolest. To ty neustálé pády, všechno ho bolelo. Ale chtěl pokračovat. Nevěděl, jestli se mu to daří. Prostě jen máchal končetinami s nadějí, že se dostane dál. Možná se plácal na zemi, jako brouk co se neúspěšně snaží zvednout. Možná utíkal lesem jako splašený srnec. A možná se jen motal mezi třemi stromy. Nevěděl, jen se snažil.
Tma byla všude, na každém kroku, už se jí ani nesnažil prohlédnout, jako zprvu. Tušil, nebyl si jist, že má zavřené oči, nemohl si to ani ověřit. S otevřenýma očima viděl stejnou temnotu, ne-li větší, než se zavřenýma. A sáhnout si na ně též nemohl. Nevěděl, kde v té tmě najít svou hlavu.
Tak takhle zemře! Zblázní se z všudypřítomné tmy, pokud dřív nepadne vyčerpáním. Jaký to bídný konec. Představoval si svou smrt v hrdinném boji se strašlivým zvířetem, které zabilo jeho bratra a další. A oni zatím zemřeli v temné prázdnotě lesa, vlastní hlavy i srdce.
Přestal všechno vnímat, jediné co mu zbylo, byla tma.
Co to? Tam vepředu! Něco světlého! Začíná šílet? Fantazíruje nebo tam skutečně něco je?! Vždyť, jak říkala ona, i v temnotě lze najít světlo. On sám tomu však nikdy moc nevěřil, ale…
Byla tu! Stála před ním! Temnota lemovala její hebkou tvář a z ní, jako by vycházelo světlo. Koukal na ní. Krása, která z ní vyzařovala, mu zalila celé tělo. Vztáhl k ní dlaň, bál se aby se ten božský přelud nerozplynul. Pohladil ji. Tvář měla stejně jemnou, jako si pamatoval. Z očí se mu spustily první pramínky slz. Objal ji a svou hlavu si položil na její hruď. Plakal. Moře v jeho nitru se vyvalilo a z očí mu tekly slané slzy. Ticho, tma, ona a jeho pláč, nic víc. Potom se začal ozývat, ten líbezný zvuk. Zpívala! Jako by její hlas očaroval to tmavé ticho všemi barvami. Zpívala o naději. O naději v temnotě. O světle v nicotě. O lásce ve smrti. O lásce v životě…
Zpívala pro něj. Hladila ho po vlasech a on jí objímal a plakal. Nechal by ten okamžik trvat věčně. S ní se cítil zase šťastný. Šťastný? Skutečně ještě mohl cítit takový pocit? Po tom co se stalo?! A v té černé temnotě ticha? S ní ano. Ale věděl, že je to jen krásný přelud, který brzy zmizí a zanechá ho o samotě v černém království. A on zemře.
Chtěl se na ni podívat, ale bál se, že se rozplyne. Když se konečně odhodlal a zvedl své zarudlé oči, viděl její nádhernou tvář hledět kamsi za něj. Otočil se. Jeho bratr. Stál tam jeho bratr, který před dávnou dobou odešel do tohoto lesa a nikdy se z něj nevrátil, stejně, jako mnoho dalších.
Stál, koukal a plakal. Staré rány se otevřely. Tolik let neviděl bratrovu tvář a on tu teď stojí, jako by jejich odloučení netrvalo ani den. Vztáhl k němu ruku a zase jí nechal pomalu klesnout dolu. Chtěl něco říct, ale jen se mu bezmocně zaklepala spodní čelist. Motala se mu hlava, ze tmy tu na něj vyskočila minulost. Bratrova tvář v temnotě! Takový výjev ho pronásledoval ve snách každou prokletou noc a mučil ho. Všechno, co kdy miloval, ztratil a teď se mu to vracelo v tom strašném lese. Chtěl se bratra zeptat, co se mu tenkrát stalo.
„Co…?“ víc ze sebe nedostal. Když otevřel ústa, vnikla mu tam tma a ucpala mu hrdlo tím všudypřítomným tichem.
„Co se mi stalo?“ zeptal se ho bratr se ztrápeným výrazem „To ten les, bráško. Odráží tvou duši. Šťastný člověk projde krásným lesem do lepšího světa. Ale nešťastníci zemřou v nicotě… stejně jako já.“
„Nešťastníci? Ale tenkrát bylo všechno ještě dobré, to jsme byli ještě šťastní. Tak proč?!“
„Někdy člověk, který má všechno co by jiným stačilo k radosti, sám šťastný být nemusí. Něco mu chybí a on sám neví co. Jeden radostný okamžik vystřídá deset nešťastných. Žije, ale umírá. Prázdnota duše tě zabije zevnitř. Já jsem odešel, protože jsem chtěl někde najít něco, co by mě naplnilo. Byl jsem nemocen a hledal lék. Čin, za který jsem byl pronásledován, byl pokusem ti před mým odchodem nějak pomoct. Za svou smrt nesu odpovědnost já. Každý si volíme svou cestu. A já doufal, že ta má, povede dál, než do tohoto lesa, že se za tebou jednou vrátím uzdraven. Jenže když vejdeš do tohohle prokletého místa, sestoupíš tak do nitra své duše. A já jí měl prázdnou, bez jakýchkoli pozitivních pocitů. Prázdnota duše je smrtelná nemoc. Na ní se, můj malý bráško, umírá…“
„A co já? Já zde také zemřu?“
„To záleží jen na tobě. Dokážeš v té temnotě najít světlo?! Můžeš být ještě někdy v životě šťastný?! Chceš žít?! Všechno záleží na tobě. Život a smrt jsou dvě misky vah a každý třímá v ruce svá závaží. Važ dobře, bráško.“ Bratr k němu přistoupil, políbil ho na čelo a s tím se rozplynul.
Klidně stál. Všechno, co mu zde bratr řekl, ho nechávalo podivně klidným. Zemřít nebo žít? Divné, když nad tím tak přemýšlel, bylo mu to jedno. Chtěl se zeptat na její názor, ona si vždy věděla rady. Byla pryč. Během jeho rozpravy s bratrem zmizela. Byl opět sám. S temným šumícím lesem a rozhodnutím o svém životě a smrti.
Co teď?! Co má udělat? Jak pozná, zda chce žít, když to neví. Může být ještě někdy šťastný? Neví. Jediným světlem, které ho vždy živilo, když ostatní zhasly, byla ona. A její světlo, také nenávratně vyhaslo. Ale vždycky mu říkala, i v temnotě můžeme nalézt všechny barvy. Skutečně by se ještě někdy dokázal radovat ze života? Bez rodiny?! Bez ní?!
Možná. Možná, že by dokázal přežít temné dny, dokud by se na obzoru neobjevilo nové světlo. Černý opar by se rozplynul a jeho duše by se začala uzdravovat. Našel by lék, který jeho bratr ani neměl možnost hledat. Možná.
Rozhlédl se… po své duši. Byla tak tmavá a prázdná. Necítil ani smutek, ani bolest. Už nebyl schopen jakýchkoli pocitů. Jak dlouho by trvalo, než by se vyléčil? Jak dlouho by pro něj byl svět temný? Jak dlouho by bloudil sám při šumu černých stromů? Nezešílel by dřív? Jak dlouho by přežil ve tmě? Bez světla. Bez jejího světla!
Co teď? Zvedne hlavu a vydá se hledat barvy v temnotě nebo si zde lehne a rozplyne se do tmy, která živý jeho prázdnou duši?! Bude žít nebo zemře…
Odpověď skrýval černý les… žít… zemřít…