Překonaný strach

Můj otec vede rodinný podnik, který je zástěrkou pro rodinnou mafii. Nejlepší na tom všem ovšem je, že ta firma je výrobcem zbraní i pro armádu, takže technologie a zbraně jsou u nás jako první. Otec je takový samozvaný král své říše vrahů, podvodníků a násilníků, a tak jako každý panovník si zakládá na svých dětech a chce z nich vychovat následníky jeho trůnu. Proto měl samozřejmě radši prvorozeného syna než jeho dceru, která byla mladší a obecně se čekalo, že i slabší. Stejně mě ale nenechal zahálet a už od útlého věku mě stavil do stejných situací jako bratra. Studovala jsem bojová umění, učila se strategiím a ve třinácti se naučila střílet z pistole. Prostě jsem dělala všechno proto, jen abych se mu taky zalíbila. Vlastně jsem se bála mu zprotivit a dokonce na něj jen promluvit. Už mnohokrát jsem viděla, jak zabil své nejbližší pobočníky jen kvůli tomu, že udělali něco, co se jemu nelíbilo. Povětšinou to navíc byly prkotiny jako opoždění se zprávou či hlášením a nebo dokonce jen to, že ho dovezli na místo o trochu později.
Jenže to všechno bylo kdysi. Teď se to zvrtlo se zjištěním, že jsem těhotná. Bála jsem se mu to říct. Tento týden jsem ho zklamala už jednou, když jsem nedokázala zabít. Myslela jsem, že to bude jen malý krok vpřed, ale když jsem se tomu dotyčnému podívala do obličeje, nedokázala jsem zmáčknout spoušť a vědomě ho zbavit života. Musel to za mě udělat bratr, který se mi pak vysmál a prohloubil tak nenávist mezi námi. Za což jsem ho obdařila ne moc milým pohledem a chtěla mu říct něco, co by si za rámeček rozhodně nedal. Soupeříme spolu už od dětství a nenávidím, když je lepší než já. Stejně tak on nesnáší, když já jsem ta lepší. Teď získával navrch on.
,,Catherine, zklamala jsi mě,“ prohlásil otec u stolu. V jeho hlase bylo patrné jen profesionální odměření. To měl pořád i u rodiny. Seděl v čele, tím jen podtrhoval jeho majestátnost a důstojnost.Už jsem si zvykla na to, že u našeho stolu sedí i jeho pracovní kolegové. Dnes po jeho boku seděl i Thomas, paradoxně ten, co mě přivedl do jiného stavu. Ale ani se k tomu nepřihlásil.
,,Otče, já - “ chtěla jsem dodat něco na obhajobu, ale on jí smetl máchnutím ruky.
,,Ticho! Prostě půjdeš na potrat. Nenechám tě, aby sis zničila život takhle mladá. Jsi ještě dítě,“ pronesl chladně a nekompromisně. Podíval se po lidech u stolu, ale neptal se jich na názor, jen jim ukazoval nezlomnost. Pohledem na chvilku zůstal u Adriena.
,,Kéž by sestra měla tolik rozumu jako ty, Adriene,“ vyřknul svou prosbu otec a já Adrienovi věnovala jen vražedný pohled. Škoda, že pohledy nevraždí. Usmál se na mě a výsměch mu svítil v očích. Na kratičkou chvíli jsem se zoufale podívala na Thomase, jestli něco řekne, nebo udělá, cokoli. Neudělal nic. Jen si přežvýkával jídlo. Sklonila jsem hlavu k talíři. Po zbytek večeře se k tomu už nikdo nevrátil a já mlčela.
Večeře skončila. Já okamžitě zmizela do svého pokoje, kde jsem se dala pořádnou sprchu. Potřebovala jsem jí jako sůl. Zatímco na mě dopadaly kapky vody, přemýšlela jsem, zda něco udělat a nebo čekat. Zastavila jsem vodu bez pevného rozhodnutí a oblíkla se do županu. Někdo zaklepal, když jsem si četla.
,,Ahoj, krásko,“ usmál se na mě Thomas, jen co jsem otevřela. Měla jsem chuť mu jednu vrazit, za to, že mě vůbec nepodpořil u stolu, a že se k tomu ani nepřiznal. Místo toho jsem se jen otočila a šla zpátky k posteli.
„Copak, už víš, kdo mi upíchl to dítě?“ zeptala jsem tak jedovatě jak jen jsem dokázala.
Přešel ke mně a objal mě zezadu. Ucítila jsem polibek ve vlasech, následkem čehož jsem přivřela oči. Podívala jsem se do zrcadla, kde jsem nás spolu viděla. Jeho svalnatá postava, charismatické oči, několik důvodů proč dokázal učarovat hodně holek. Usmál se na odraz a díval se tam také.
„Moc dobře víš, že jsem nemohl nic říct, tvůj otec by mě jenom zabil. Co bychom z toho měli? Milujeme se a čekáme společně malý, nic víc nepotřebujeme...“ položil mi ruku na břicho, „odejdeme od něj a budeme moct spolu žít.“ Další polibek do vlasů s pohledem upřeným do odrazu v zrcadle, do mých oči.
,,Nepustí nás jen tak...“ zaprotestovala jsem tiše a položila ruku na tu jeho, kterou měl na mém břiše.
,,Mám plán,“ usmál se tím svým úsměvem, jenž dokázal obměkčit ledovce.


Zaklepala jsem na dveře pracovny, kde každý večer seděl můj otec. Hluboký nádech a krok dovnitř, do místnosti, která obsahovala velké množství knih a zároveň působila strach z jejího majitele. Podle mého očekávání, byl tu i můj bratr. Oba se na mě ohlédli. Než se stačili zeptat, co chci, vytáhla jsem pistoli.
„Zemřete,“ Jediná věta, jediné slovo, které zaznělo z mých úst, než jsem namířila na bratra a vystřelila. Ozval se dunivý výstřel. Bratr padl k zemi. Zamířila jsem na otce. Znovu se ozval výstřel. Ani jsem nemrkla a oba padli k zemi. Chovala jsem tak chladně, jak jen jsem dokázala. Otočila jsem se ke dveřím, odkud přišel Thomas.
,,Kde je sejf?“ Zazněla otázka, jakmile přelétl okem pracovnu. Neuvěřitelné leží tu dvě těla, dvě lidská těla lidi a on dělá jakoby nic.
Obešla jsem bratra na zemi a postavila se před knihovnu. Vypadalo to, že sem všechny knížky patří, ale přece tu byl rozdíl. Mezi spisovateli byl Jiří Wolker, český básník. Jeho sbírky básní a dalších několik knih směrem doprava jsem vyndala. Objevil se tam menší sejf. Letmě jsem si ho prohlédla a se samozřejmostí naťukala heslo, číselný kód.Ozvalo se souhlasné pípnutí. Poté se rozsvítilo zelené světélko.
,,Ty znáš heslo?“ zeptal se mě překvapeně.
,,Táta mi jako malý říkával, že vše, co se naučíme jednou použijeme. A tady je nápověda, protože mu někdy vypovídá paměť, jako každému, A.k. zkratka pro Avogadrovu konstantu,“ vysvětlila jsem mu krátce a přitom vyndala peníze a kreditní karty do tašky, kterou připravil. Když byl sejf prázdný, ozvalo se nabití pistole a já se otočila.
,,Thomasi...?“ ozval se můj překvapený hlas. Držel v ruce mojí pistol. Neměla jsem jí odkládat! Mířil mi rovnou na hlavu, mezi oči. Tváří tvář chladné oceli mnou projel strašlivý pocit. Bála jsem se. Bála jsem se, že zmáčkne spoušť, že zemřu, že zemře i to dítě ve mně.
,,Promiň, kotě, ale v plánech mám místo jen pro sebe,“ pousmál se. Pociťoval uspokojení, že nade mnou vyhrál. Zřejmě jeho ego pošimralo i to, jak to zinscenoval.
,,Konec hry, puso,“ ušklíbl se s dodatkem a chtěl zmáčknout spoušť, když se ozvalo nabití další pistole v místnosti. Ze země se zvedl můj bratr a mířil na něj. I otec zvedl hlavu ze stolu. Jeho panenky se rozšířily v překvapení. Hra se otočila. Na nic jsme nečekala a vykopla mu pistoli z ruky. Adrien mi hodil jeho pistoli. Zamířila jsem, jen co se narovnal.
,,Konec hry pro tebe, Thomasi. Já neprohrávám,“ pronesla jsem tiše a znechuceně, „vybral jsi si špatně. Zahrávat si s touhle rodinou se nevyplácí.“
Bez milosti jsem zmáčkla spoušť. Kulka vyletěla z hlavně a zabořila se mu mezi oči. Měl pootevřenou pusu a oči doširoka otevřené, když padal k zemi, a i pak na zemi. Dívala jsem se mu do tváře, do očí, které byly už bez života. Zabila jsem člověka a bylo mi to jedno. Překonala jsem svůj strach ze zabití.
Na rameni jsem ucítila ruku. Pootočila jsem na ní hlavu.
,,Jsem na tebe pyšný, sestřičko, jsi skvělá,“ pogratuloval mi můj bratr a objal mě. Přitiskla jsem se k němu s pistolí stále v ruce. Při objetí jsem zavřela pevně oči. Na tohle jsem tak dlouho čekala. Na to až mě konečně ocení. Největší pravdou bylo, že jsem ho obdivovala, stejně jako otce.
,,Děti,“ začal otec od stolu a my se od sebe odtrhli, abychom viděli na postaršího muže, který si rozepnul košili a sundal i neprůstřelnou vestu, „jsem na vás na oba hrdý!“ Na tváři měl pyšný rodičovský úsměv, který mají rodiče, když děti ukáží jak jsou šikovné a oni se tím mohou chlubit.
,,Nikdy nezapomeňte, že svět je jeden velký podvod, ale je tu jedna posvátná výjimka, která nám pomáhá přežít - rodina.“