Přítomnost

Vypadám divně, pomyslela jsem si, když jsem po dlouhé době uviděla odraz své tváře v zrcadle. No, spíš to byla jen výloha obchodu, kolem kterého jsem procházela. Ale i to stačilo k tomu, abych si představila svou nádhernou tvář, co jsem měla předtím než…
Ne, nevzpomínej na to, okřikla jsem se. Zakázala jsem si na to myslet. Jen vzpomínka na ten ústav ve mně vyvolávala pocit, že jsem zase tam.
Nikomu na ulici nepřišlo divné, že se mezi nimi poflakuje nakrátko ostříhaná žena se strhaným výrazem ve tváři, oblečená jen v dlouhém, béžovém plášti. Ignorovali mou přítomnost. Cítila jsem jejich pohrdání, lítost.
Neměli čeho litovat. Byla jsem jako oni. Bohatá, krásná, úspěšná. Jen teď jsem na to nevypadala. Ani oni by si neudrželi svou tvář, kdyby je zavřeli tam, co jsem byla já. Nezvládli by to. Psychicky ani fyzicky. Odvezli by je po týdnu v černém autě- mrtvé, jak jinak. Odtamtud se ani jinak nedalo dostat. Jen já měla neuvěřitelné štěstí.
Experiment 2005, blesklo mi hlavou z ničeho nic. Jelena. Pětadvacet let. Imigrantka z Ruska bez potřebných dokladů, rodiny, přátel, stálo v mé kartě, které se mi dostala do rukou a která, díky Bohu, ležela na dně taška, co se mi pohubovala na rameni.
Ale to nebyla pravda. Ne. Museli jen něčím zamaskovat, že mě sprostě unesli. Žila jsem si svůj poklidný život v malém městečku v Marylandu, plnila si svůj americký sen a nade vše jsem milovala svého manžela a děti
Vzpomínka na Logana bolela. To vlastně on mě zradil. Vysmál se mi do obličeje těsně před tím, než si mě odvezli. Zmetek jeden. Jediné, co mě udržovalo jakž takž při smyslech, byla myšlenka na pomstu. Doufala jsem, že za těch pět let se z mých chlapečků nestali takový idioti, jako byl jejich otec.
Moji chlapečci. Někdy teď budou slavit desáté narozeniny. Nebo je už možná oslavili. Přes to množství léků, co mi prošlo žilami, se mi všechna důležitá data nějak mlžila.
Ani by mě nepoznali, kdybych se postavila před ně. O to se Logan a jeho kolegové postarali. Ani já sama sebe nepoznávala, tak proč by mě měli znát synové, kteří mě naposledy viděli, když jim bylo pět?
Zastavila jsem se a posadila se na nejbližší lavičku. Smutně jsem si povzdechla. Až moc dlouho jsem byla izolovaná od světa. Jen matně jsem si vzpomínala, že ty malé věcičky, co měli všichni ti lidé u hlavy, by mohli být mobilní telefony, a že ten muž vedle mě drží na klíně počítač.
Vůbec jsem netušila, co budu teď dělat. Byla jsem volná. Najednou mi došlo, že svým útěkem jsme toho moc nevyřešila. Tam jsem alespoň věděla, na čem jsem. Teď jsem neměla peníze, identitu, nic. Ani jsem netušila, jestli mí přátelé žijí tam co dřív. Přeci jen jsem je neviděla pět let.
„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mě muž, co seděl vedle mě. Díval se na mě starostlivě. Mezi obočím se mu vytvářela hluboká vráska.
Usmála jsem se. Smutně.
„To je v pohodě,“ odpověděla jsem mu. „Já… právě jsem opustila manžela,“ řekla jsem. Ani nevím, proč jsem se rozhodla svěřit se cizímu člověkovi. Možná že cizí člověk mě lépe pochopí.
„Vypadáte hrozně. A to jste si s sebou nic nevzala?“
Zavřela jsem oči. Promnula jsem si spánky. „Nebyl čas. Když utíkáte, na nic nemyslíte. Zvlášť když berete roha manželovi.“
„Aha,“ řekl. Až teprve teď jsem si všimla, že vypadá mnohem hůř než já. „Ale vy nevypadáte dobře,“ poznamenala jsem. „Co se stalo, smím-li se zeptat.“
Povzdechl si. „Proč ne. Stejně mi to za chvíli bude jedno.“ Vzhlédl k nebi. Sepjal ruce jako já, když jsem byla nervózní, a podíval se na mě. „Býval jsem šťastný. S Jane, mou přítelkyní, jsme plánovali děti, jenže na ty už nedošlo. Jane srazilo před dvěma měsíci auto. Na místě byla mrtvá. A od té doby to jde se mnou z kopce.“
„Smutné,“ zašeptala jsem. „Ale pořád lepší mít smutné vzpomínky než žádné.“ Ponořila jsem se do toho mála vzpomínek, které jsem z pobytu v léčebně měla.
„Pamatuji si jeden slunečný den, kdy mě Logan vzal ven,“ začala jsem vzpomínat nahlas. „Pořád slyším jeho hlas. Stále a stále dokola. Šílím z toho. A potom si ještě pamatuji na hvězdy, třpytící se nad mou hlavou. Miluji hvězdy.“
„Tak začneme odznova. Jen my dva. Spolu. Někde daleko,“ vyhrkl znenadání. Sledoval mě. Pozoroval mě jako malé dítě.
Zasmála jsem se. Krátce, abych se uvolnila. „Má to jeden háček. Já nemám žádné doklady. Logan je všechny spálil, když si pro mě přišli. Donutili mě sledovat oheň, jen aby mi dokázal, jak moc jsme bezvýznamná.“
Mávl rukou. „Řekl bych, že tohle nebude problém,“ zašeptal. Naklonil se blíže ke mně, ale přeci jen stále seděl na své lavičce. „Mám spoustu známých. Kdybych vám řekl, co dělám, nevybavovala byste se tu se mnou.“
Co mohlo být horší než manžel psychopat? Smířila bych se klidně i s pohřebákem nebo mafiánem. Bylo by mi to jedno. Jen bych nepřežila dalšího Logana.
„Jste psychopat?“ zeptala jsem se ho přímo. Rozesmál se. Odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ne,“ odpověděl mi klidně. Věřila jsem mu. „Psychopat opravdu nejsem.“
Oddechla jsem si. Zajímalo by mě, čím se živí. „Tak jo,“ rozhodla jsem se rychle. „Když mi obstaráte doklady, půjdu s vámi, kam budete chtít. Já jsem Sofie.“
„Tristan,“ představil se. „Tristan Blake. Patřím k Marsovým.“
Až teď mi to docvaklo. Tristan bylo exotické jméno jednoho hrdiny staré balady, ale jeho příjmení mi něco připomnělo. I já jsem kdysi patřívala k Marsům. Otec se přátelil se starým Gilem Marsem a byl mým kmotrem.
Po celém New Yorku byli Marsovi známí mafiáni. Pašovali drogy, provozovali nevěstince, čile převáželi mexické emigranty, zabíjeli, kradli, ochraňovali slabší. Takový Robini Hoodové dnešní doby. Bohatým brali, chudým dávali a nikoho nezajímalo, jak přišli k vlastnímu nekonečnému bohatství.
„Mars celým srdcem,“ poznamenala jsem. „Jistě. O tom se ani nedá pochybovat. Ale vždycky jsem si myslela, že rodina je od toho, aby vás podržela.“ Podezřívavě se na mě podíval. Jak bych mohla znát tradice Marsů? A ještě k tomu rodinné tradice? „Tak půjdeme?“ navrhla jsem. „Docela se na návštěvu kmotra těším.“

Žlutý taxík nás vyhodil před Rezidencí. Honosný dům vyčuhoval z řady, aby dal najevo, kdo v něm bydlí. Marsovi si mohli přepych dovolit. A Gil Mars si v přepychu liboval.
Tristan mě provedl důvěrně známou zahradou před domem, ale u prověrky mě nechal samotnou jen s dvoumetrovým, svalnatým hromotlukem se světle hnědými vlasy.
„Jméno?“ zavrčel nevrle. Zdálo se mi, že ho svou přítomností otravuji, ale jen proto, že jsem přišla s Tristanem, mě neignoroval.
„Sofie Alice Miriam Lewisová,“ uvedla jsem své dívčí příjmení. Kmotr jistě věděl, že jsem se vdala, ale jak jsem znala otce, raději mu neřekl, koho jsme si vzala. Myslím, že kmotr by Loganovu nedůvěryhodnost vycítil okamžitě a na místě by ho zabil. Proč jsem je jen neseznámila? A ani Logan netušil, že jsem s Marsovými spřízněná.
Hromotluk zalistoval v tlustém seznamu, poškrábal se na hladké bradě, položil seznam na stůl a podíval se na mě. „Promiňte, slečno Lewisová, pravidla jsou pravidla,“ omluvil se mi a já jeho omluvu kývnutím přijala.
Aniž bych se zeptala na směr, vydala jsem se do kmotrovy pracovny, jak jsem byla odmala zvyklá. Nic mě nemohlo zastavit. Zkušeně jsem kličkovala spletitými chodbičkami, míjela jsem spoustu dveří, schodišť a temných koutů. Ani ne za tři minuty jsem stála před dveřmi do kmotrovy kanceláře a jemně klepala.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř hlubokým, obhroublým hlasem s tvrdým přízvukem.
Vstoupila jsem dovnitř. Rozhlédla jsem se po kanceláři. Uvnitř seděl jen kmotr. Kam se poděl Tristan? Že by na mě někde čekal?
„Dobré odpoledne, strýčku Gile,“ pozdravila jsem ho uctivě.
Nedůvěřivě si mě prohlížel. Zkoušel zjistit, kdo jsem. Změnila jsem se od té doby, co mě viděl naposledy. Místo dlouhých, zářivých vlasů mi na hlavě trčelo vrabčí hnízdo. Místo amerického úsměvu zíral do tváře bez výrazu. Místo jeho Sofinky před ním stála cizí žena.
„Sofinko,“ vydechl překvapeně. „Co se ti stalo?“
Svezla jsem se na vyleštěnou mramorovou podlahu a konečně jsem začala brečet. Slzy odplavovaly veškerý vztek, smutek a myšlenky na sebevraždu.
„To Logan,“ vzlykla jsem mezi dvěma nádechy. „To udělal můj zastracenej manžel.“
Gil Mars se s obtížemi posadil vedle mě. Uchopil mou studenou ruku do jeho teplé dlaně a druhou rukou mi zvedl obličej. Dívala jsem se do jeho moudrých šedivých očí a chápala jsem, jak se cítí. Nejraději by Logana zaškrtil za to, co se mi stalo.
„Jak ses sem dostala?“ zeptal se mě. „Jak to, že jsi naživu?“
„Nakecal všem, že jsem zemřela? Hajzl jeden. To si vypije až do dna. Teď už ti můžu říct všechno, Gile.“ Zhluboka jsem se nadechla a zapátrala jsem v mysli po všem, na co jsem si po té spoustě léků vzpomněla.
„Jak jistě víš, před deseti lety jsem se vdala. Nikdy ti nebylo řečeno, koho jsem si vzala. Myslela jsem, že bys Logana zabil. A teď si sama přeju, aby chcípl.
Doktorovi Loganovi Mayersovi jsem porodila dva zdravé kluky- dvojčata. Milovala jsem všechny tři nadevše, ale on mě zradil.
Když bylo klukům pět, smazal veškerý můj dosavadní život a zavřel mě na jeho kliniku, odkud jsem včera večer zdrhla. Všechen ten sajrajt, co mi pumpoval do žil, přestal působit a já si uvědomila, že můžu utéct. A tak jsem utekla.
Kluky jsem za tu dobu neviděla ani jednou. Počítám, že by jim teď mělo být deset. Myslím, že si na mě ani nepamatují.“
„Holčičko,“ zašeptal Gil. Ignoroval hlasité klepání na dveře a věnoval se jen mě. Seděl vedle mě, zahříval mé studené ruce a uklidňoval mě svou přítomností.
Do pracovny vtrhli dva muži v černých oblecích, ušitých na míru. Žádná konfekce. Poznala jsem práci prvotřídního krejčího. Oba dva před sebou drželi své pistole a mířil na mě.
„Pane,“ začal jeden z nich. Byl vyšší a hubenější než jeho kolega a taky měl jedno oko tmavší než to druhé. „Neozýval jste se.“
Gil je propíchl pohledem. „Idioti,“ utrousil. „Člověk si nemůže ani popovídal se svou kmotřenkou.“ Zakroutil hlavou. „Ale když už jste tady, zavolejte mi Ruperta a Jimma.“
Přikývli a rychle vypadli. Dveře za sebou nezavřeli, protože těsně po nich do pracovny vstoupil Tristan. Nyní už ve vytahaném zeleném tričku a prošoupaných leviskách. „Sofie? Co tu děláš?“
Hlavou jsem ukázala na Gila. „Nemohla jsem to jen tak říct, že jsem kmotřenka Gila Marse. Smál by ses mi.“
„Čekal jsem na tebe u vrátnice. Myslela jsem, že Antoniovi zabere prohlídka delší dobu.“ Zavřel oči a promnul si spánky. „Takže ti otec ty doklady udělá bez problémů? Mluvila jsi s ním o tom?“
„O jakých dokladech,“ zajímal se kmotr.
„Ty jsi jeho otec?“ zeptala se Gila, ale on zavrtěl hlavou.
„Ne, jeho otcem je Cristoph,“ řekl. „Myslím, že ti o něm otec vyprávěl jako o Páčidle.“ Už jsem byla doma. Staré příběhy o starých mafiánských veteránech. „Na co potřebuješ nové doklady?“
Polkla jsem.
„Aha, už vím,“ řekl chápavě. „Kvůli Loganovi. Chceš začít nový život, že ano? Ale co kluci?“
Pokrčila jsem rameny. „To se vyřeší, až si zařídím nový život.“
Přikývl. „Tristane, vezmeš ji za otcem?“
Tristan přikývl. Myslím, že by nedokázal kmotrovi odporovat. Vím, jak by to dopadlo. V patnácti přede mnou kmotr zastřelil jednoho ze svých mužů jen proto, že se mnou mluvil jako s lacinou děvkou.
„Měj se hezky, strejdo Gile,“ řekla jsem na rozloučenou a vstala jsem. Chytla jsem se Tristana a vydala se s ním za jeho otcem vybrat si nový život.