Láska nebo luxus

Láska nebo luxus

Vždycky jsem byla zvyklá žít v luxusu. Ne v nějak extrémním, jako jsou diamantové hodinky a podobně, ale vždycky jsem si mohla koupit co jsem chtěla a možná i proto pro mě bylo tak těžké zvyknout si na nuznost, když jsem odešla od rodičů na vysokou školu a rozhodla se postavit na vlastní nohy. Byla jsem jako Rachel z Přátel, jen s tím rozdílem, že já jsem se luxusu opravdu nedokázala vzdát. Jako servírka v restauraci jsem si vydělala šest tisíc, práce mi opravdu nevadila, jen to, že za ní bylo málo peněz, rodiče mi platili Karlovu Univerzitu a kolej, ale na jídlo a svoje výdaje jsem si musela vydělat a tak není divu, že jsem po dvou měsících živoření v baru sáhla po daleko lepší nabídce na práci, což byla tanečnice u tyče...a ano, dobře, šlapka. A ne jen tak u nějaké tyče, ale v jednom z nejluxusnějších podniků v celé Praze. Prahu jsem nenáviděla a nenávidím dodnes, je to město plné špíny, jak věcné tak lidské. Naštěstí do našeho baru a night clubu v jednom chodili povětšinou cizinci chtiví sexu, nebo alespoň pohledu na dívčí obnažené tělo. Obojího se jim dostávalo ode mě, a že jsem měla opravdu exkluzivní zákazníky, za hodinu jsem dostávala klidně i dvacet tisíc na ruku, tak moc jsem byla žádaná. Moje pravidla byla za jeden večer maxmimálně dva zákazníky a „práce“ jen jeden den v týdnu, zbytek času jsem věnovala studiu, přátelům a houslím. Mým snem totiž vždycky bylo být slavná houslistka.
Měla jsem opravdu vše po čem touží každá druhá dívka. Byla jsem dvacetiletá, krásná, štíhlá a bohatá. Jediné co mi chybělo ke štěstí byla láska, ale když se nad tím zamyslím, musela bych se vzdát veškerého luxusu, protože pochybuji, že bych našla muže, kterému by nevadilo, že se jeho přítelkyně po nocích svléká v baru, nebo někoho kdo dobře vypadá a ještě vydělá tolik aby ukojil můj chtíč po drahých věcech.
Netušila jsem, že na něj narazím a už vůbec ne, že tak brzo. Asi tak v půlce ledna se konala dobročinná akce pro charitu Pomozte Dětem. Jelikož jsem odmala věděla, v jaké sféře se pohybovat (táta byl hudební skladatel a máma producentka), měla jsem spousty známých mezi slavnými lidmi a jednoho opravdu dobrého kamaráda. Samozřejmě, všechno to byla jen přetvářka „Ahoj Eriko, jak se máš? Jak jde škola? Máš nové šaty/nový účes/nové boty?“ Všechno byla vždycky jen a pouze faleš, ale já s nimi tu hru hrála a dál předstírala, že jsem taková, jakou mě chtěli mít. Jen Benedikt věděl, jaká doopravdy jsem a aniž bych mu musela cokoli říkat, poznal, kdy mě večírek přestal bavit a odešli jsme spolu. Všichni si mysleli, že jsme pár, tedy mysleli by si to, kdyby každý nevěděl, že Benny je gay a má přítele, i když dost daleko. Toho večera byl jeho přítel Nathan náhodou v Praze a jelikož mi bylo jasné, že chtějí být spolu, vyrazila jsem na večírek sice s nimi, ale s tím, že tam čas snad nějak zabiju sama.
Sotva jsem si objednala u baru Cosmopolitan, ozvalo se za mými zády: „Hmmm, dáma má vkus.“ Na podobné kecy jsem byla zvyklá a měla jsem vždy v rukávu připravených tisíc odpovědí, ale když jsem se otočila a chtěla toho slizáka poslat do patřičných míst tak, aby ani netušil jak, došel mi dech. Naproti mně stál totiž ON, nevím jak jsem to poznala, ale prostě poznala. Ty krásné blonďaté vlasy, ty překrásné šedozelené oči, široký úsměv od ucha k uchu a milý výraz v tváři mě naprosto uzemnil, že jsem se zmohla jen na „jak to myslíš?“ a moje sebejistota byla ta tam.
„Keď sa na teba pozriem, vieš sa skvelo obliecť, máš dobré vlasy a aj drink dokážeš sladiť s oblečením.“ Musela jsem se zasmát, protože měl pravdu, na sobě jsem měla rudé koktejlky do půli stehen, na nohách černé lakované boty od Vivienne Westwood s obrovským červeným srdcem, černé psaníčko a kolem krku masivní černé korále, vyčesané vlasy sepnuté sponou s černým srdcem, které jen občas hodilo odlesk, jen aby dalo najevo, že tam je a k tomu všemu jsem pila tmavě červený drink.
„Děkuju, ty si dáš co? Odhadovala bych to na....Tequila Sunrise? Pokud jsi, jako já, zhýčkaný velkoměstem a kotejly.“ Ohodnotila jsem ho, podle černých uplých džín a oranžové košile, kterou měl u krku frajersky rozepnutou.
„Vedľa, já si dám klasické pivo. Sice som zhýčkaný, ale pivo je moja láska od pätnáctich rokov.“ Usmál se opět andělsky a objednal si u baru.
„Tak, oficiálně, já som Ivo.“ Podal mi ruku.
„Erika.“ Odpověděla jsem a ruku přijala, na rozdíl od jiných lidí, kteří se mi snažili vetřít do přízně a ruku mi pomalu sežrali jak vehementně ji líbali, tenhle ji jen stiskl a připojil další úsměv.
„Takže, čo tu porábaš? Slávna osobnost niesi, tvoju tvár by som si pamätal.“
„Slavná osobnost nejsem, ale mám slavného kamaráda, který mě s sebou na takovéhle akce bere, tátu skladatele a mámu producentku, takže na guest listu na takovéhle akce, se moje jméno objevuje samo, buď jako doprovod Bennyho, nebo rodina Houlových.“
„A dneska tu jsi s kým?“
„Dneska jsem tu prostě jen jako Erika Houlová, Bennymu přijel přítel a rodiče mají oba moc práce, ale nechtělo se mi trčet na koleji, tak jsem vyrazila sem. A ty jsi co zač?“ Opravdu jsem neměla čas sledovat televizi a podobné věci, jeho tvář mi byla povědomá, ale opravdu jdem netušila odkud.
„No, ja som sa kedysi dávno účastnil jednej peveckej súťaže, ale teraz som tvár a hovorca nadácie Pomozte dětem.“
„Aha, já jsem si řikala odkud tě znám. Československá superstar, že jo?“
„Áno, taká trochu komerčná súťaž, ale svoj účel splnila.“ Mluvila jsem s Ivem celý večer, vyjma chvíle, kdy zpíval a odpovídal na dotazy televizí. Na afterparty jsme spolu šli dokonce tančit a mě se začínal líbit čím dál víc. Nejspíš na tom byl stejně, protože když jsme se ve tři ráno loučili před mou kolejí, vzal si ode mě telefonní číslo s tím, že se mi co nejdřív ozve a někam vyrazíme. Ještě než jsem vyšlapala schody do třetího patra přišla mi zpráva od Iva: „sľúbil som, že sa ozvem čo najskôr:) už sa teším, až ťa znova uvidím“.

Čas běžel, s Ivem jsme se stále víc sbližovali, až se náš vztah dal opravdu považovat za chození. Nebyl to takový ten klasický dospělý vztah, který druhý den končí v posteli, byli jsme jako zamilovaní puberťáci, můj čas se dělil mezi školu, Iva a práci. Pořád jsem dělala prostitutku, ale už ne tak často, daleko víc jsem se věnovala tanci u tyče, bavilo mě to, a i přesto to bylo dobře placené, plus dýška co vám zákazníci strkají za kalhotky. Častokrát se stalo, že se mi za gumičkou kalhotek objevila pětistovka i tisícovka. Cizinci neznali hodnotu našich peněz a hlavně do tohoto baru chodívali bohatí podnikatele, pro které tisíc korun nic neznamenalo.
Všechno by bylo určitě skvělé, až do osudného dne, kdy se ve dveřích našeho klubu objevil Ivo a s ním šest jeho přátel. Uviděla jsem je u vchodu, ale nemohla jsem nic dělat, protože nastal můj výstup, při němž jsem ze sebe měla postupně sundat latexový obleček zdravotní sestry a tak jsem vyšla ze zákulisí a rozjela svůj tanec. Ivo se celou dobu nedíval, zaujatě pozoroval svého kamaráda, který zaujatě pozoroval mě. Až když jsem na sobě měla pouze spodní prádlo a za kalhotkami minimálně dva a půl tisíce se na mě podíval a údivem otevřel pusu dokořán. V jeho očích jsem viděla šok a bolest a jeho ústa němě vykřikly „Erika!!“ během dvou vteřin se zvedl, hodil na sebe koženou bundu a odešel. Jakmile jsem dotančila, což bylo jen o chviličku později vběhla jsem do zákulisí, hodila na sebe kabát a vyběhla ven za Ivem. Nebylo těžké ho najít, jak jsem předpokládala, stál venku před klubem a kouřil, došla jsem k němu, cigaretu mu vzala a zašlápla ji.
„Neřekls´ mi, že kouříš.“
„Ty si mi zasa nepovedala, že si šľapka.“
„Nejsem šlapka.“
„Znám tieto kluby, tu si zatančíš, potom si sadneš na bar, a až za tebou príde nejaký chalan s peňaženkou napchanou prachami, tak mu pôjdeš hore dať.“
„To není pravda, nech si to vysvětlit.“ I přesto, že byla půlka března, v noci byla docela zima.
„Nechcem nič počuť.“ Odstrčil mou ruku, kterou jsem ho chytila za tu jeho.
„Ivo prosím, není to tak jak si myslíš. Jen tady tančím. Podívej se.“ Rozepla jsem si kabát, vytáhla peníze zpoza kalhotek a začala to počítat.“
„Za jeden večer mám dva tisíce od šéfa a v tomhle mám další tři, nepotřebuju dělat kurvu, tohle mi vynese dost.“
„Ako ti mám veriť? Tvrdila si, že robíš servírku.“
„No...to taky, dělám servírku a tanečnici. Nelhala jsem ti, jen jsem ti neřekla celou pravdu. Bála jsem se toho jak to vezmeš.“
„Ak ako to zoberiem, normálne, keby si mi rovnou povedala, že tancuješ v bare u tyče, najskôr by som sa vydesil, ale potom by som to prijal, nemala si mi klamať. Ako teraz pred kamarátmi vyzerám? Išli sme do luxusného bordelu na kamošovu rozlúčku so svobodou, a tam sa všetci mohli pozrieť na moju priateľku, ako ju pánboh stvoril.“
„Nejsem nahá.“ Snažila jsem se protestovat, faktem je, že rudá krajková podprsenka a tanga toho už tolik nezakrývaly. Ivo jen mávl rukou a chtěl odejít.
„Nezlob se na mě, nechtěla jsem aby sis myslel něco špatnýho.“
„To si aj tak myslím. Nechaj ma, prosím, chcem byť sám, až si všetko ujasním, ozvem sa ti.“ Co jsem mohla dělat? Jediné čeho jsem byla schopná bylo přijít zpátky do klubu, jít se obléct do normálního oblečení, sednout si na bar, počkat až Katrina dotancuje a pak si s ní vzít napůl taxíka a jet se domů vyspat.

Uběhl týden, dva, tři, měsíc a stále žádná textovka, ani telefonát, nebo vzkaz. Pomalu jsem se vzdala naděje na obnovení našeho vztahu, v práci to stálo za starou belu, nebavilo mě tančení ani moje kamarádky z řad tanečnic. Opravdu jsem úplně sekla s prodáváním se a věnovala se jen tanci. Jednoho pátečního večera mi zazvonil telefon.
„Ano?“ Ozvala jsem se.
„Čau Er, tady Benny, dneska je křest Vieweghovi nový knihy, půjdeš?“
„Ale jo klidně, v kolik a kde se sejdem?“
„V osm před Luxorem?“
„Dobře.“ K dnešní příležitosti jsem si vybrala tmavě modré sametové minišaty ke krku, černé lodičky se zdobenými patami, psaníčko do ruky a několik plastových černých náramků. S vlasy jsem nic moc nedělala, jen je umyla a vyfénovala přes kulatý kartáč, aby získaly objem.
Ke klubu Luxor jsem dorazila na minutu přesně, Benny už tam byl, v tmavě modrých džínách, černé košili a modrém saku. Klasicky, aniž bychom se domluvili, jsme byli dokonale sladěni.
„Ahoj, sluší ti to.“ Usmál se a líbnul mě na tvář jak bylo naším zvykem.
„Ahoj, dík, tobě taky.“ Odpověděla jsem mu a polibek jsem mu vrátila. Vešli jsme do sálu, kde už byla spousta známých a slavných lidí.
„Co si dáte?“ Zeptal se barman když jsme přišli k baru.
„Modrý portugal.“ Poručila jsem si.
„Vidím, že dáma má vkus.“ Ozvalo se za mnou a tam stál ON, s širokým úsměvem na rtech a pivem v ruce.