AŽ NA DNO

AŽ NA DNO

78,5. Neuvěřitelné 78,5 kilogramů. To je příšerný. Ještě včera jsem měla “jen” 78,3. 'Měla bys s tim něco dělat, holka.' Říká mi vnitřni hlásek, takový ten co pro mě chce jen to nejlepší, jako hodného přítele a zdravé a hubené tělo. Jenomže ten druhý hlásek ho většinou překřičí. Tomu druhému hlásku je totiž všechno jedno, nestará se o to jak vypadám, kolik vážím, nebo jestli jsem šťastná. Ten hlásek zajímá jen to kdy dostane další porci jídla, další porci pití, další porci sladkostí nebo slaností. Prostě ho nezajímá, že já přibíram a cítím se hrozně. S tím opravdu musím něco dělat. Začnu hned zítra. Říkám si, ale na dnešek ta dieta ještě neplatí, takže si jdu dát kousek čokolady:).

A je tu Den D. Ode dneška hubnu. Ráno jsem se zvážila 78,4. Na snídani jsem si nic nedala a na svačinu do školy jsem si vzala jablko. Máme osm hodin, tak doufám, ze to přežiju bez úhony:D. Už je deset a pořád nemám hlad, protože pořád piju.
Jedenáct hodin, mám v sobě půlku jablka a z mého žaludku se ozývají zvuky jako z hladomorny.
„Není ti něco?“ ptá se mě v jedenáct patnáct moje spolužačka Andrea, sedící vedle mě při angličtině.
„Ne, proč?“
„Tváříš se jako bys spolkla mouchu.“
„Držím dietu a mám hlad jako prase“ přiznám se jí a Andy se jen usměje.
„Ty jsi prdlá, neřikám, že bys nemohla zhubnout, sama víš dobře, že trochu břicho máš, ale aby ses kvůli tomu mučila hlady je kravina, stačí ti jen trochu cvičit.“
„Mám to na programu“ odseknu jí a cítím se dotčená, právě totiž řekla, že jsem tlustá. Nechci být tlustá.
Jakžtakž jsem přežila do oběda a do jídelny jsem div neutíkala. Bohužel k obědu byla dršťková polévka, kterou opravdu z hlouby duše nenávidím a vepřové maso na zelenině s brambory. Jelikož jsem si včera na internetu přečetla, že brambory nejsou moc tučné, slupla jsem všechno během vteřiny. Holky zíraly, ale nic neřekly.
Po pravdě řečeno jsem si myslela, že držet dietu bude větší sranda, ale nakonec jsem školu přežila a jela konečně domů. Po cestě jsem musela projít kolem stánku s hamburgery, vždycky když jdu okolo tak si jeden dám, ale dneska prostě nesmím, sice jsem málem slintala tím jakou jsem měla na hambáč chuť, ale odolala jsem a došla jsem domů.
„Ahoj zlato, vařím párky“ hlásí mi máma hned mezi dveřmi.
„Já nejim“ odpovím jí a jdu do pokoje.
„Konečně ses rozhodla zhubnout?“ Volá za mnou máma radostným hlasem.
„Jo.“ Zaječím na ní na oplátku.
„Super, tak ať ti to vydrží.“ Jediná obrana proti mojí matce je zamknout se v pokoji a narazit si na uši sluchátka. Jinak vám prohučí díru do hlavy a věřte mi, že tuhle obranu proti ní používám hodně často.
Myslela jsem si, že cvičení bude sranda, ale po třiceti lehsedech ze mě pot lije neuvěřitelnou rychlostí a téměř se nemůžu hnout. Nakonec jich ještě dvacet zvládnu, pak si dám sprchu a jdu spát.

Krásné ráno do dalšího dne, ráno s radostí dohopsám do kuchyně, kde je od mámy udělaná káva a na talíři položená švestková buchta. Mňam, jak já miluju buchty, už, už se do ní hodlám zakousnout, když si uvědomím, že jsem přece na dietě. Buchtu dám tedy psovi a kávu si uvařím novou bez cukru. Chutná to jak odvar z bot, ale když chci zhubnout, musím všechno dodržet. Chvíli mám nutkání stoupnout si na váhu a přesvědčit se jestli jsem už něco zhubla, ale to je přece hloupost aby mi po dni diety něco ubylo. Zvážím se až večer. Školu přečkám v pohodě, držím se hesla o oběd se poděl s přítelem, takže sním jen půlku guláše se dvěma knedlíky. Už za hodinu mi děsně kručí v břiše, ale musím to vydržet a myslet na to jakou budu mít krásnou postavu, když vydržím.
„Jdu do pekárny, chceš něco?“ Ptá se mně o velké přestávce Pavla, druhá hodně dobrá kámoška ze třídy.
„Ne, nechci. Jsem na dietě.“ Odseknu jí.
„A nechceš donést aspoň nějakou zeleninu Týno?“
„Ne, nechci. Dieta znamená, že nejim.“ Nezaslouží si to, ale jsem na ní protivná.
„Zlato, dieta znamená, že jíš podle nějakýho plánu, ne, že nejít vůbec, tomu se říká hladovka a hladovkou nezhubneš. Tu držel Gándhí kvůli protestu.“
„Tak budu taky protestovat.“
„Proti čemu?“
„Třeba proti lidem jako jsi ty.“ Vypláznu na ní jazyk. Závidím jí její postavu a nejvíc to, že pro ní nic nedělá. Jí jako protržená, necvičí prakticky vůbec a přitom nepřibere ani kilo.
„Ty máš dneska náladu.“ Protočí namalované oči a radši si odejde koupit něco na zub. Jak jí znám donese si pytlík čipsů a sama je sní během dvou minut. Chtěla bych mít spalování jako Pája. O to víc mě překvapí, že si nedonese brambůrky, ale müsli tyčinku a po mně hodí papriku.
„Ať máš aspoň vitamíny. Zkoumala jsem to a paprika má asi třicet kalorií brouku.“ Mrkne na mně a zakousne se do svojí tyčinky.
„Ty sis nekoupila brambůrky?“
„Koupila, ale nebudu je jíst před tebou. Když máš dietu tak tě nebudu pokoušet.“ Usměje se a pohladí mě po ruce. No jo, i když jsem na ní byla hnusná tuhle holku mám ze všech nejradši.
„Díky Pavlí.“ Usměju se na ní a zakousnu se do své papriky.
Zbytek dne je celkem OK, a po příchodu domů navážím „jen“ 78 kg, půl kila nadobro dole:) to jde. Na večeři si dám bílý jogurt, pak vezmu svého psa a jdu si zaběhat. Ještě, že bydlím až dole u řeky, kde je polní cesta a moc lidí tudy nechodí. Nerada bych si utrhla ostudu tím, že by mě někdo viděl v teplákách jak se moje špeky třesou při každém pohybu.

Tak dietu lomeno hladovku držím už týden a zatím jsem neshledala žádný sledovatelný úbytek na váze...asi mi není souzeno zhubnout. Holky ze třídy se mě snaží podpořit tím, že drží dietu se mnou a Pája se mnou dokonce jezdí na kole, ale mě je to prd platné, pořád jsem tlustá jako prase.
Nakonec se rozhodnu všechno zvýšit, na obědy už chodím jenom ze zyku, stejně si dám většinou jen vodu z polévky a odpoledne se chodím dřít do posilovny a pak cvičím ještě doma. Z obvyklích sto sklapovaček si tréninky navýším na dvě stě a dvě stě skoků přes švihadlo, to by snad konečně mohlo něco udělat s mojí váhou.
Máma nade mnou souhlasně kývá hlavou a podporuje mně. Je fakt, že všechny kalhoty jsou mi volnější v pase, přes zadek i přes stehna, ale já nechci výsledky jen na těle, ale i na váze.
Po dalších třech dnech se končně nějaká změna projeví a já konečně vážím 76,5kg. Není to bůhví jaký úbytek, ale přecejen kilo a půl za deset dní, to celkem jde:) potěšena úspěchem a tím, že opravdu úbytek cítím si dávám ještě tvrdší tréninky a za další dva týdny si denně dávám dva kiláky běhu, pět set sklapovaček a skoky přes švihadlo už nepočítám, skáču nepřetržitě deset minut. Jídlo skoro vynechávám, jen ráno si dám kousek jablka a kávu, opoledne maximálně nějaké to ovoce nebo zeleninu, když dostaneme k obědu a zásadně nevečeřím. Čas trávím jen školou a cvičením.
Holkám ze třídy se to moc nelíbí, ale když jim řeknu, že mi je celý den špatně tak mlčí, ale občas mě opravdu donutí vzít si na jídlo aspoň něco, jenomže já nechci, nepotřebuju jíst a když už do mě něco narvou tak mám v tašce první pomoc – projímadlo. Vím, že to není zdravé, ale nechci aby mi do těla šly přebytečné kalorie, které mé tělo nepotřebuje. Naštěstí mi projímadlo zabírá celkem dobře, takže to co šlo dovnitř jde ven buď během odoledne nebo až doma, díky bohu mě to ještě nechytlo v městské.
Taky se na mně dívá víc kluků, ne, že bych byla předtím nějaká ošklivka, nebo přetloustlá, to ne, ale přecejen nejsem to čemu by se dalo říct normální teenager, mám dlouhé černé vlasy na zadek, chodím nejčastěji v černé, okolo krku nosím buď silné kožené obojky, řetězy s kříži, na nohou těžké boty, prostě metalistka/gothička, s tímhle vzhledem a tloušťou jsem byla vždycky jediná, kterou nevyzval nikdo na plese tančit, jediná, která jen poslouchala zážitky kamarádek a jediná, která neměla sex více než rok. Ale teď? No jo, nezhubla jsem o dvacet kilo, jen o pět, ale i tak je to znát a vidět, moje džíny už nemají velikost 36 ale 34 a trička si můžu vzít v pohodě ve velikosti L, protože mi naštěstí zhubla i prsa.

Tak už začíná jaro. Je 15.3 a já se právě chystám na poslední maturitní ples této sezóny, teda aspoň jsem chtěla, než jsem zjistila, že moje plesové šaty na mně visí jako na věšáku. K dnešnímu dni vážím 69kg, což je o deset kilo míň než na začátku února, kdy jsem byla na maturáku naposledy.
„Mami. Potřebuju nový šaty na maturák. Je za týden.“ Volám na mamku z pokoje, zrovna v kuchyni něco klohní.
„Neřikej, že ti jsou malý.“ Dojdu až do obýváku a kouknu jí pod ruce. Fuj, jídlo.
„Ne, právě, že jsou mi velký.“ Pokrčím rameny a mamka se konečně otočí. Je to vyčerpaná žena, podniká na vlastní triko v oblasti designu, takže se doma většinou jen míjíme, vidět ji stát u plotny je tak nevídaný jev, že mám chuť si to jít vyfotit. Konečně si všimne mé přitomnosti a sjede mně od hlavy až k patě.
„Kristýno, kolik jsi zhubla? A za jak dlouho? Skoro tě nepoznávám.“
„Asi deset kilo za měsíc a půl.“ Kouknu na svoje ruce, které jsou opravdu hubenější, už rozpoznávám kosti.
„No tak to je bezva, jasně, že ti koupim nový šaty, kolik na ně chceš peněz? Půjdeš asi s Pájou nebo s Denisou ne?“ To je typický „půjdeš s holkama, ne se mnou“, jak bych byla šťastná mami, kdybys řekla „půjdeme je vybrat spolu“. Ale to je jedno, za to, že se máme dobře po finanční stránce se musí platit a to tím, že komunikace s mámou je nulová. Táta umřel před čtyřmi lety a od té doby se máma opravdu zažrala do práce. Ne, že by na mně kašlala, kdykoli ji potřebuju tak mi pomůže, jenomže je mi osmnáct pryč a je fakt, že většinou jí nepotřebuju. Zamumlám tedy nesrozumitelně „stačí litr“, mamka se usměje, z peněženky vytáhne bankovku s Emou Destinovou, neboli dvoutisícovku a podá mi jí. Pak ještě chvíli přemýšlí a nakonec vytáhne další dva tisíce.
„A kup si i nějaký hezký boty a doplňky zlatíčko jo. Ať ti to sluší. Jsi tak krásná holka.“ Usměje se na mně a dál se věnuje vaření, nebo teda spíš krájení zeleniny do salátu. Máma si taky drží štíhlou línii, ale spíš tím, že jí zeleninu, než, že by cvičila jako já. Poděkuju jí, peníze si dám do peněženky s tím, že se zítra s Pavlou asi uleju z odpoledky a půjdeme nakupovat a já si jdu zaběhat.

„A co tyhle?“ ukazuje druhý den Pája na olivově zelené šaty až na zem.
„Ne, moc dlouhý, chci krátký šaty.“ Poroučím si. Obešly jsme už asi čtyři obchody s šatama a pořád jsem nenarazila na ty pravý. Sama pořádně nevím co hledám, ale vím, že až to najdu tak to poznám. Nakonec oblezeme další čtyři obchody, než narazím na tyrkysové minišaty, které nemají ramínka, jen takovou jemnou síťku z korálků, která za zapíná za krkem. Jsou obtáhlé kolem celé postavy a pod zadkem mají vstvený a nařasený šifon. Prostě dokonalé. Okamžitě za ně zaplatím požadovanou částku a s taškou si šťastně kráčím městem, teď jsou na řadě obuvy, potřebuju dokonalé boty, jen ještě vymyslet jakou kombinaci.
„Panebože, ty jsou nádherný, ty musíš mít.“ Rozplývá se Pája nad stříbrnými páskovými střevíčky na úzkém podpatku. Když vyndám z tašky šaty a přiložím je k botám usoudím, že je to dokonalost sama. Po botech najdeme ještě maličkou kabelku s krátkým uchem, mohutné kruhové náušnice a výrazný stříbrný řetízek. Prstýnky nosím pořád, takže ty nemusím řešit. Když se pak doma do všeho obléknu nestačím se divit. Opravdu jsem hodně zhubla a je to dost znát. Lícní kosti mi vystupují a i když mám v šatech stále ještě trochu bříško musím říct, že už alespoň nevypadám jako těhotná.
„Páni Týnko, tobě to sluší.“ Diví se máma když jde okolo pokoje aby se převlékla a mohla jít zase do práce.
„Dík mami.“ Usměju se na ní vděčně.
„Vážně jsi shodila jen deset kilo? Přijde mi to jako víc.“
„Jen deset, ještě chci aspoň pět.“
„Dobře, ale neblbni, ať nemáš anorexii, postava není všechno.“ Pohladí mě mamka po tváři, dá mi pusu na čelo a jde zase do práce. Já se na sebe ještě chvíli dívám v zrcadle, nakonec usoudím, že vypadám líp než v zimě, ale stejně je co shazovat, takže šaty uklidím do skříně, stejně tak boty a kabelku, šperky navěsím na svojí sbírku obrovských tužek a jdu cvičit.

A máme tu maturák, na který jsem se tak dlouho připravovala a těšila. Za poslední týden jsem zhubla ještě o další kilo, takže šaty jsou na mě krásné, svojí konečně kostnatou ruku zavěsím do rámě Honzovi, Denisin bratranec, který nás většinou na podobné akce doprovází.
„Dáte si slečno?“ Ptá se barman a prohlíží si mně od hlavy až k patě, dobře po pas, víc není vidět. Chviličku přemýšlím, ale v duchu hubnutí bych si měla odpustit i alkohol, no jo, ale víno, to se nezblázní.
„Dvojku bílého, prosím.“ Usměju se na něj a on mi frajersky nalije víno do skleničky.
„Jste tady sama?“ Ptá se zatímco si zapaluje cigaretu.
„Eh ne, jsem tu s kamarádkami a jejich partnery.“ Usměju se na něj.
„Aha a váš přítel nešel?“
„No, já žádného nemám.“
„Jak je to možné? Taková překrásná dívka.“ Témeř celý večer jsem strávila na baru s Jirkou, jak se mi barman představil a povídali jsme si o všem možném i nemožném.
Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit, byla jsem šťastná jako nikdy, měla jsem vše po čem jsem toužila, přítele, skvělé kamarádky, peníze od mámy, krásnou postavu, i škola šla celkem dobře.
Dokud mi jednoho dne Jirka neřekl, že jsem přibrala. Ano byla to pravda, od té doby co jsem měla kluka a všechno běželo jako po másle jsem si přestala váhu hlídat i cvičení ustalo a moje váha začala z šedesáti pěti pomalu opět stoupat.
„Víš co, když ti připadám tlustá, tak se se mnou rozejdi ne?“ Vyjela jsem na Jirku, když mi lehce naznačil, že jsem přibrala.
„Nebudu se s tebou rozcházet kvůli váze, jen jsem řekl, že máš trochu břicho, nerozčiluj se hned.“ Vstal z gauče u něj v bytě a snažil se si mě usmířit objetím.
„A budu, řekls, že jsem tlustá, tak já ti dokážu, že umím zhubnout.“ Zakřičela jsem, hodila na sebe bundu a vyběhla do mrazu. Nedržel mě, už párkrát jsme se pohádali a věděl, že u mě platí nejlépe nechat mě být, že se zase uklidním. Ano, i tentokrát jsem se uklidnila a večer mu napsala, že se omlouvám, že jsem vyjela, omlouvali jsme se na střídačku a tentokrát byla řada na mě, vzal to v pohodě a já sama sobě slíbila, že mu dokážu, že zhubnu.

A taky, že ano, téměř vůbec jsem nejedla a cvičila v takovém zápřahu, že během týdne jsem opět vážila 65kg a během následujícího měsíce to bylo už „jen“ 60kg, ale já chtěla víc, stále jsem si připadala tlustá a když jsem tak připadala sobě musela jsem tak připadat i ostatním. Jirka nic neříkal, věděla jsem, že se mu líbí hubené holky a já zatím hubená nebyla.
Na svém vlastním maturitním plesu, který byl osm měsíců poté co jsme se s Jirkou seznámili, jsem měla 53kg a moje pánevní kosti byly už nejenom hmatatelné, ale také viditelné. Všichni mi říkali, že jsem hubená a ať už toho nechám, nebo budu mít anorexii. A víte co? Já už ji měla, v té době jsem už byla anorektička, ale nevěděla jsem to, až s odstupem času si to přiznávám. Takže jsem každému jen odkývala, že ano, ale dál jsem cvičila a nejedla. Doma to bylo v pohodě, jídlo jsem si vždy vzala k sobě do pokoje a hodila ho do koše, ráno při odchodu do školy koš vynesla a máma na nic nepřišla. Ve škole to bylo horší, o svačinové přestávce jsem si většinou schroupala jablko, to mi za celý den stačilo, opravdové peklo přišlo na obědě, když jsem si sedla a před sebou viděla ty tisíce a tisíce kalorií, které jsem do sebe musela nacpat, protože mi kamarádky vyhrožovali doktorem. Ze začátku jsem to řešila tak, že když se nedívaly plyvala jsem jídlo do ubrousku a házela ho pod stůl, když na to přišly musela jsem holt alespoň čtvrtku jídla sníst, ale věděla jsem, že musí ven a tak jsem se uchýlila k nejdrastičtější metodě jakou jsem mohla vůbec vymyslet. Poprvé to nebylo nic lehkého, ale nakonec jsem se naučila zvracet aniž bych si musela strkat prsty do krku, jen stačilo si o odpoledním vyučování skočit na záchod a veškerý odporný oběd šel ven, večer jsem vycvičila kalorie, které se do mě dostaly jen slinami a byla jsem pořád hubenější a hubenější.
Že mám problém jsem si uvědomila někdy kolem maturity, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na počítání kalorií, počítala jsem pomalu i kalorie, které má chlor ve vodě z kohoutku. Vážila jsem 37kg, moje tělo byla jen kostra potažená kůží, sotva jsem byla schopná chůze, natož se něco učit. Holky se jen soucitným pohledem dívaly jak pomalu umírám, doktory jsem odmítala, až nakonec rázně zakročil Jirka. V té době jsme spolu už ani nespali, moje kosti ho bolely a měl od mého těla modřiny a já zase od jeho.
Jednoho slunečného dne, mě prostě bez jakéhokoli varování a slova vysvětlení vzal do náruče, naložil do auta a odvezl mě na kliniku.
Doktor se zhrozil v jak hrozném stavu jsem byla. Okamžitě mě napojili na nitrožilní stravu a měsíc jsem jen ležela a příjmala vitamíny a živiny. Pak začali moje sezení s terapeutem, který mě postupně zbavoval depresí a pocitů obezity. Léčba byla dlouhá a náročná. Jirka se mnou zůstal po celou dobu a téměř každý týden jsem měla nějakou návštěvu, ať už mámu, která byla z mého stavu tak v šoku, že si dokonce v práci vzala volno, babičku, která mi nosila do nemocnice sem tam nějaké mlsky v podobě rýžových chlebíčků, či spolužaček, které si vyčítaly, že něco neudělaly dřív.
Léčila jsem se z anorexie a bulimie celé tři roky, teď je mi dvaadvacet, žiju s přítelem Ondrou ve vlastním bytě (s Jirkou jsme se stali spíše dobrými přáteli, na vztah už to nebylo), já jsem v prvním ročníku vysoké školy v oboru cestovního ruchu, protože jsem musela maturitu o rok posunout, tudíž i nástup na výšku, máme spolu psa a žiju šťastně. I když i teď se občas nad obědem zastavím a snažím se spočítat kalorie, nakonec nad tím mávnu rukou a pořádně se najím. Vážím 65kg a nikdy jsem nebyla šťastnější.