Úterní povídka

ON:

Já ráčím se vám představiti, byť nutné to neshledávám. Jsem mlád a jsem nadaný, není-li to ode mne přespříliš troufalostí tvrditi. Patřím k těm umělcům, jimž patří toto násilnické století, kdy mladí nenalézají své hranice. Vlastním - i když ne věcně - mnoho přátel, kterak to v dnešních časech bývá, máte nejlepšího, který vás pobratříčkuje se svýma a ti mají po bocích boky další, ovšem ženské boky. Také nejsem a nikdy jsem neměl ráčiti sklony k asketismu, jsem člověkem, bytostí renesanční, jsem hrdý na tuto mou vlastnost, avšak občas, když spočíváte na matce Zemi a blivno jest vám, optáváte se sami sebe...

Nicméně mám přítele a ten má přítele a ten míval přítelkyni. Řek' bych líbivá, nikdy nikdouc jsem ji neslyšel vyřknout byť jediné slůvko, byť jedinou hlásku z jejích tenkých rtů, proklatých pysků, které dnem i nocí smutné, dokonce i když se smála, tak se škaredila. Nu, po jedné fiestě jsme se zdraviti začali a ona se na mě svým způsobem vždy usmála. Jsem jí sympatický, toť má hypotéza, toť má domněnka, toť informace s kterou nevím kudy kam. Když ráčila mě spatřiti, jen úsměv a nic víc, občas slůvko na pozdrav. Žel bohu nebo díky bohu, s tím přítelem již nemá nic společného, vskutku pramálo, sotva něco. Snad krom rozporuplné minulosti zhola nic. Vídáme, zdravíme a usmíváme se spolu s tím pozdravem nadále.

Jenže ona se začala usmívati jinak. Kéž lidským bytostem bych do hlavy viděl.



ONA:

Kéž lidským bytostem bych do hlavy viděla, co skrývá jejich pohled, proč toto a tamto, proč usmívá se, proč zírá, proč mučivým způsobem ve mne umírá pocit neohroženosti a vnitřní stability, jak vědět mám co znamenají tvé posunky, nedohodnuté znaky, vyslovíš sotva to slovo, natož abys řekl víc, možná trpím, možná hynu, ale krásně mi je při tvém úsměvu o kterém nevím zhola nic. Má fantazie sic nejbohatší nenalézá způsoby jak vyobrazit dva milence, co živí chtíč, spolu, jen oba daleko od sebe, nejlépe každého ve svém vlastním světě.