Víceméně dobří (1.část)

,,Copak tady zase děláš?" zeptala se bytost sedící na hřbitovní zdi, vypadající jako desetiletý chlapec. O tom, že to není obyčejné dítě však svědčily svítivě žluté oči, pusa plná špičatých zoubků a nepřirozeně dlouhé a silné prsty. Oblečený byl v nějakých starých špinavých hadrech. Jak si mě tak prohlížel z vysoké zdi, vesele komíhal bosýma nohama. Už jsem ho tu viděla minulou noc, ale to byla větší tma. Dnes byla obloha jasná a Měsíc byl skoro v úplňku. ,,Co bych tady nedělala?" pokrčila jsem rameny. ,,Pořád je to tady lepší než doma. Máma chlastá před televizí a táta v hospodě. Až se vrátí, tak se budou zase hádat a já už toho mám plný zuby." ,,A to se nebojíš zlých strašidel?" usmálo se stvoření širokým zubatým úsměvem. ,,Ani ne. Mám ten pocit, že většina zlých stvoření je mnohem hodnější než většina lidí." Nic na to neřekl, jenom se smutně zadíval na dorůstající Měsíc. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" napadlo mě. ,,Nemám jméno, můžeš mi říkat jak chceš." znovu se usmál a ladně seskočil ze zdi. Takhle na zemi připomínal člověka ještě méně. Ale nebála jsem se ho, to jsem prostě nedokázala. ,,To je divný dávat ti jméno. Tak si nějaký vymysli sám. Já jsem Petra." Tvor se mi vesele uklonil. ,,Můžeš mi říkat Fritz. Tak se jmenoval tamhleten muž." ukázal na jeden starý náhrobek s německými nápisy. ,,Byl to dobrý člověk." ,,Tys ho znal?" Hrob musel být alespoň šedesát let starý. ,,Ne, ale jedl jsem ho." Vážně mě tím zaskočil. Když viděl, jak se tvářím, rozesmál se. Měl milý zvonivý mích. ,,Myslel jsem, že se zlých příšer nebojíš." ,,A opravdu zlé příšery jedí mrtvoly?" ,,Byla bys raději, kdybychom jedli živé lidi?" zeptal se vážně. ,,Jistěže ne." ,,Tak vidíš." ,,Hmm..." Padlo mezi nás rozpačité ticho. Po chvíli se Fritz znovu rozesmál: ,,Stejně jsem si z tebe dělal legraci. Tohohle člověka jsem nejedl, ten byl totiž za války nezvěstný a byl prohlášen za mrtvého. Hrob je prázdný." Když to říkal, jako by si vzpomněl na nějakou dávnou nepříjemnou příhodu. ,,Teda! A já ti to věřila." ,,No, že jsem nejedl zrovna tohohle člověka neznamená, že jsem lhal úplně." Čekala jsem, že se znovu zasměje, ale tentokrát to zřejmě myslel vážně. No co, pořád lepší mrtví než živí. K čemu jinému by měl tak dlouhé a silné prsty než k hrabání. Na to se nedalo nic říct, jen jsem pokrčila rameny. ,,Jsi tu sám?" vzpomínala jsem na své dobrodružství z předešlé noci.
Naši se doma, jako obvykle, hádali. Nedalo se to vydržet a když jsem dostala i já pár facek, tak jsem zdrhla. Nevěděla jsem kam jít, nějak mě to samo dovedlo na hřbitov. Nejdřív bylo ticho, jenže po chvíli se začalo něco dít. Kolem chodily postavy -vysoké, malé, shrbené, vychrtlé- a vydávaly nejroztodivnější zvuky. Byla tu i postava připomínajícího chlapce na hřbitovní zdi. Utekla jsem odtamtud. Ne proto, že bych se bála strašidel (na ty jsem nevěřila), ale proto, že jsem se bála lidí. Až další den mě napadlo, že to lidé nebyli. Proto jsem dnes přišla, přesvědčit se.
,,Samozřejmě, že tu nejsem sám." odpověděl Fritz. ,,Mám tě seznámit se svými přáteli?" ,,A ti jsou hodní nebo zlí?" ,,Hodní. Víceméně." zasmál se. ,,Tak jo."
Vedl mě od hřbitovní zdi, někam hlouběji mezi hroby. Teď teprve jsem si začala všímat bytostí všude okolo. Seděly na náhrobcích nebo přecházely sem a tam, bavily se v hloučcích nebo byly sami. A stejně jako včera vydávaly podivné zvuky. Mručely a chroptěly, pištěly nebo tiše vyly. Procházeli jsme kolem nich příliš rychle na to, abych si je mohla lépe prohlédnout.
...

Pokračování příště