Víceméně dobří (2. část)

...
Zastavili jsme se až na druhém konci hřbitova, u velkého polorozpadlého náhrobku. Už ani nebylo poznat, koho tu vlastně pohřbili. Zato na hrobě seděly dvě bytosti, jedna podivnější než druhá. Blíže k nám seděl tlustý trpaslík. Byl vysoký asi metr, fousatý a tvářil se nevrle. Prostě trpaslík. Jen čapku neměl. Vedle něho, spíše stranou, seděl kostlivec. Vysoká postava vybělených kostí. Jednou rukou opřenou o koleno si podpíral bradu a byl zahleděný někam do tmy. Vůbec si nás nevšímal, zato trpaslík nás hned provrtával pohledem. ,,Ááá, podivejme kdo to jde." řekl tak nevrle, jak se tvářil. ,,Vedu návštěvu." usmíval se Fritz. ,,Jmenuje se Petra." ,,Nazdar." zavrčel trpaslík. ,,Fritz říkal, že jste hodnej." ,,Jo tak Fritz říkal." protáhl a podíval se na svého přítele. ,,Kde jsi vzal tak pitomý jméno?" ,,A co jsem jí měl podle tebe říct?" To mě docela zaujalo. ,,Říkal jsi, že nemáš jméno." Trpaslík se rozřehtal: ,,Samozřejmě, že má jméno. Jenom se nedá v normální řeči vyslovit. My mu ale říkáme Vykoprd." Fritz se teď tvářil dost kysele. ,,Proč Vykoprd?" zajímalo mě. ,,Jakože vykopal prd. To jsme takhle jednou chlastali pod dubem a sázeli jsme se kdo..." ,, Fritz je hezké jméno." promluvil náhle kostlivec pochmurně. Při řeči mu příšerně cvakaly zuby. Upřímně by mě zajímalo, jak vlastně dokáže mluvit bez hlasivek, bez plic a tak. ,,Díky Tondo." kývl na něj Fritz Vykoprd děkovně, ale kostlivec jako by si ho nevšímal. Jeho prázdné oční důlky se upíraly na mě. ,,Těší mě Petro. Já se jmenuji Antonín Sova. Ne ten spisovatel, to je pouze shoda jmen." Žádnýho Sovu stejně neznám. ,,Nemáš cigaretu Petro?“ navázal hned. Z kapsy jsem vytáhla poloprázdnou krabičku těch nejlevnějších cigaret. Tonda si hned jednu vzal a půjčil si od trpaslíka sirky, aby si zapálil. Užasle jsem zírala, jak vtahuje kouř do prázdného hrudního koše. Dým mu unikal mezi žebry, ale jemu to vůbec nevadilo. ,,Zase se předvádí, sůva jedna.“ bručel trpaslík. ,,Chcete taky cigaretu?“ nabídla jsem mu krabičku. ,,Ne díky, já mám svoje.“ a vytáhl krásnou dřevěnou dýmku. ,,Ani ses dámě nepředstavil.“ upozornil ho kouřící kostlivec. Trpaslík na něj vrhl zlý pohled. ,,Říkají mi Řepa.“ zabrblal sotva slyšitelně. Když si zapálil, zasmrdělo to kolem spálenou gumou. Fritz se vítězoslavně zasmál: ,,A tuhla příhodu nám nepovíš, co?“ ,,Až někdy jindy.“ zabručel Řepa. ,,Fritzi, ty nechceš cigaretu?“ ,,Kdepak, já nekouřim.“,,Nojo, pan sluňák.“ oplácel mu hned trpaslík. Fritz se zamračil:,,Je to hnus. Tebe to jednou zabije a tady Tonda už na to umřel.“ Kostlivec chrastivě přikývl, ale doutnal dál. Já jsem najednou taky dostala hroznou chuť si zakouřit, tak jsem se přidala k těm dvěma. Řepa se na mě pochvalně usmál:,,Vidíš Vykoprde, to je správná holka. Ta ví co je dobrý.“,,Vidim. To si tady člověk akorát zbytečně plácá játra.“ zabručel Fritz a posadil se do trávy.,,Vždyť ty nejsi žádnej člověk a játra taky nemáš.“ protestoval Řepa. ,,To nevadí, ale pár už jsem jich jedl.“ zasmál se zase náhle Fritz. ,,Heleť, netahej nám sem to svoje nechutný stravování, buď tak laskav.“
...

Pokračování příště