Zimní motýl

Po rtech jí přelétl mihotavý úsměv jako poslední opožděný motýl mezi pestrobarevnými padajícími listy podzimu. V očích jí zazářily dvě pohaslé hvězdy když jí myslí přelétla jakási matná a téměř průhledná vzpomínka, jemná jako mlžný opar nad lesem po dešti. Ne, nemohla si ji zcela přesně vybavit, jen cítila onen nepatrný pocit minulého štěstí. Čehosi, co teď již neznala, ale předtím ji to polhcovalo plnými doušky a ona se v té slastné vlně utápěla. Svobodná a šťastná. Nedokázala ten pocit pojmenovat, zkrátka jen proplouval jejím nitrem jako zlatý sluneční paprsek, který se čas od času vynořil zpoza temných, inkoustově kalných mraků.
Po bledé tváři stekly dvě kapky křišťálu. Nevěděla, zda pláče nad dávno ztraceným štěstím, či nad něčím jiným. Snad ani nevěděla, že pláče. Nevěděla vůbec nic. Realita se jí pomíchala se sny a ona se zcela ztratila. Hluboce a nezvratně se ponořila do spleti dohadů a podivných vzpomínek, o kterých ani nevěděla, co vlastně ve skutečnosti znamenají. Snažila se na to přijít, snažila se... Každou vteřinou, minutou, hodinou, dnem, měsícem a snad i rokem. Utopila se v čase. Netušila co bylo včera, co je dnes... Kdy bylo před rokem...
Další slzy se spojily s předchozími. Na tvářích se jí rýsovaly dva čiré potůčky a ona tmavýma očima pátrala po svém okolí. Okolí, které ve skutečnosti ani trochu nevnímala. Viděla jen jakési bílé světlo, všude kolem sebe. Byla tu jen ona a ta podivná bělostná ničím neposkvrněná nicota.
Zavřela oči a přála si jediné, uniknout z tohoto podivného snu; z tohoto podivného světa, avšak její přání zůstalo nevyslyšeno. Byla tu stále. Ona jediná obklopována tou všudypřítomnou prázdnotou.
Zoufale si zajela psty do vlasů a napůl byla překvapená tím, že se ještě něčeho může dotýkat. Tím, že ona sama je tedy nejspíš ještě stále skutečná. Nebo nic z tohoto ve skutečnosti není? Nevěděla...
Tiše vzlykala. Až po chvíli jí došlo, že je to poprvé, co něco zaslechla. Do té doby panovalo všude naprosté ticho, nebo všechen hluk až to této chvíle ignorovala. Napnula sluch v naději, že třeba uslyší ještě něco jiného. Cokoli, co by jí napovědělo, kde vlastně je, nebo alespoň to, co se děje.
A náhle jí mysl zaplnily snad stovky výkřiků a hlasů. Každý z nich na ni něco křičel, ale ona jim nerozuměla, splývaly jí dohromady a slévaly se v jediný nesrozumitelný řev. Chtěla, aby to přestalo. Chtěla, aby bylo zase ticho. Chtěla, aby ji znovu zaplnil ten letmý pocit vlahého štěstí a nepopsatelného závanu naděje. Jenže čím víc si přála, aby byl konec, tím jako by jen všechny ty hlasy stále nabývaly na síle a intenzitě. Byly všude, kdesi v její hlavě a ona je nedokázala vytěsnit. Nemohla se jich zbavit, nevěděla jak.
Potřebovala utéct. Utéct od těch neznámých výkřiků, které jako by se teď začaly rozléhat tisícinásobnou ozvěnou. Utéct pryč, ale tady nebylo úniku; nebylo kam. Byla v pasti.
Snažila se vykřiknout, ale její ústa byla jako slepená voskem. Ne, tady již není nic možné... Už jí nezbylo nic, než jen ta touha a doufání. Doufala v to, že to snad samo odezní. Samo od sebe a co nejdříve, protože jinak se z toho zblázní...
„Uklidni se, no tak! Slyšíš!“, zaslechla náhle jako by z daleké ozvěny.
„Na! Vem si to.“, kdosi jí surově vrazil do ruky jakýsi kelímek.
„Co se to tu stalo?“, přidal se náhle jakýsi druhý neznámý hlas.
„Nevzala si svoje léky a zase dostala jeden z těch svých záchvatů.“, odpověděl znovu první hlas.
Zamrkala. Ležela v bílé místnosti a kdosi ji právě poutal k bílé posteli. Udiveně pohlédla na svou druhou ruku a poznala, že ještě před okamžikem ji měla pevně semknutou okolo hrdla nějakého muže v bělostném plášti. Položila ji zpět na postel a nebránila se jim. Nechápala co se to děje.
„Už bude dobře.“, uklidňoval ji kdosi. Pocítila stisk dlaně a pomalu otočila hlavou. Ze židle právě vstával jakýsi vysoký muž se smutnýma hnědýma očima. Vypadalo to, jako by mu každý z pohledů na ni působil nesmírnou bolest.
„No tak! Běžte už! Nemáte tu co dělat.“, vyháněl ho jeden z hlasů, které slyšela už předtím.
Oslovený vyšel z pokoje, avšak ve dveřích se na ni ještě naposledy ohlédl. Zdálo se jí, že v očích se mu zaleskly slzy. Při tom pohledu se jí znovu zmocnil onen matný pocit ztraceného štěstí, ale nevěděla, co to znamená. Byla moc unavená než aby nad tím přemýšlela. Najednou toužila jen po tom, aby mohla spát. Navěky jen spát...
„Ten to nevzdá.“, jeden z jejích ošetřujících lékařů zavrtěl nechápavě hlavou ke svému kolegovi, který jen sklouzl pohledem od spící dívky k zavřeným dveřím a ve tváři se mu přitom objevil zvláštně melancholický výraz...