Víceméně dobří (3. část)

...
Taky jsem se posadila na zem. Byla už docela zima, ale mně to bylo jedno. Bylo mi tu dobře, nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neodsuzoval. Ještě dlouho jsem pozorovala hašteření Řepi s Fritzem a zasmušilého Tondu. Po dlouhé době jsem se cítila opravdu šťastná. Zůstala bych tam sedět možná až do rána, kdyby mě Fritz někdy po půlnoci neupozornil, že bych se měla vrátit domů. Nechtěla jsem, ale měl pravdu, že by to potom bylo ještě horší. Rozloučila jsem se s kostlivcem i trpaslíkem.
Fritz mě doprovodil až ke hřbitovní bráně, kde se zastavil. ,,Dál už musíš sama.“ Usmál se: ,,Rád jsem tě poznal, Petro.“ ,,Já vás taky. Tak ahoj!“ Už jsem odcházela, když za mnou ještě křikl: ,,Petro! Můžu tě o něco požádat?“ tvářil se vážně. ,,Jistě.“ ,,Pozítří bude úplněk. Prosím, nechoď sem. Nechoď sem, je-li ti život milý. Slib mi to.“ Myslel to smrtelně vážně. ,,Slibuju.“ Pak se Fritz znovu rozesmál a uklonil se mi na rozloučenou. Potom už rychle zmizel ve stínu hřbitova.

Doma mě čekalo vyčítání a pár facek. Jak jinak. Dostala jsem zaracha, nesměla jsem skoro ani vykročit z pokoje. Rodiče měli díky mému útěku další důvod k hádkám. Už jsem se snad ani necítila zoufale. Další noc jsem samozřejmě nikam jít nemohla a zmínit se o svých přátelích jen slovem jsem si netroufala. Ty dva dny pro mě utekly v naprosté letargii.
Večer přišel otec jako obvykle opilý. Hned jak vešel začal se hádat s mámou. Vyčítal jí, že pořád jen sedí u televize a chlastá. Ona mu vyčítala, že pořád jen sedí v hospodě a chlastá. Jejich křik bylo slyšet až v mém pokoji. Po chvíli se začali vzájemně obviňovat z neschopnosti a dávali si za vinu nepovedené manželství. Potom začalo padat i moje jméno a prohlášení, že jsem špatně vychovaný parchant. Pak se stalo jejich hádání nesrozumitelným pro množství tříštivých zvuků a tupých úderů. Přehlušili i hlasitě hrající televizi. Seděla jsem v pokoji se zacpanýma ušima, ale nepomáhalo to. Nakonec se ozvalo ještě jedno tříštění skla a tupý dopad, potom nastalo ticho. Úplné, ani televize už nehrála. Věděla jsem, že se něco stalo. Něco hrozného. Když jsem vběhla do obýváku, uviděla jsem nejdřív otce. Stál uprostřed toho nepořádku a s těžkým oddychováním se díval na něco na zemi. Ležela tam máma, v hromadě střepů, s rozbitou hlavou. ,,Tys jí zabil.“ vylétlo ze mě. Nemusela byt mrtvá, takhle z dálky se to dalo těžko poznat. ,,Tys jí zabil.“ zopakovala jsem. V tom mi něco jako plamen šlehlo do tváře. Upadla jsem a před očima mi jiskřilo. Nade mnou stál otec, v ruce řemen, který měl vždy pohozený na skříni pro případ potřeby. Do očí mi vyhrkly slzy bolesti. Než jsem se mohla zvednout ze země, dostala jsem druhou ránu do zad. Potom další a další. Už jsem ani nevnímala bolest, jen jsem věděla, že mu musím uniknout. Ve chvíli, kdy nabíral dech jsem se vymrštila a vyběhla ze dveří. Byl příliš opilý na to, aby mě pronásledoval. Pouze za mnou křičel několik sprostých nadávek.
Bloumala jsem nočními ulicemi. Neměla jsem nic, ani boty. Nějak instinktivně mě to táhlo na hřbitov, za tím jediným co mi zbylo, za přáteli. A bylo mi jedno, že jsou to podivní přátelé.
Když jsem vešla na hřbitov, bylo tam pusto. Volala jsem, ale ani potom se nikdo neukázal. Doklopýtala jsem až někam do středu hřbitova. V tom se kolem mě začaly rojit postavy, ale tentokrát bylo něco špatně. Vrčeli a plížily se stále blíž. Zahlédla jsem i bytost podobnou desetiletému chlapci s dlouhými silnými prsty a vyceněnými tesáky. Nad jeho hlavou jasně planul krásný kulatý měsíc. Dnes v noci byl úplněk.

Nestranný pozorovatel by tu noc mohl vidět hrůzné věci. Takový pozorovatel, jakým byla třeba sova sedící na starém dubu. Viděl by uplakanou bosou dívku vběhnout na hřbitov. Viděl by, jak se kolem ní začínají stahovat podivné bytosti. Viděl by, jak se stahují stále blíž, jak se vrhají na dívku a trhají ji na kusy. Kdyby se díval ještě dále, viděl by, že z dívky nakonec nezbylo víc, než několik ohlodaných kostí roztahaných po hřbitově. Sově však takové věci hrůzné nepřipadali. Byla to přece pouze obyčejná sova.

Konec