Modrý kabát

Nejprve jsem si ho nevšimla, byl jen další z anonymních lidí, které jsem potkávala cestou na autobus. Pak jsem si ale uvědomila, že mě na něm něco zaujalo. Ten modrý kabát... V moři šedých a černých bund svítil jako vzácný krystal obklopený modrou září. Také jeho tvář byla tak jiná od těch ztrhaných, nervózních a vystresovaných obličejů, které mě míjely. Na dálku z něj vyzařoval klid a pořád se usmíval jako by ho pobavil nějaký soukromý vtip, který nám ostatním zůstával skrytý.

I dnes jsem na něj narazila v parku - nikdy však nevypadalo, že by měl někam konkrétně namířeno nebo že by někam spěchal. Prošel tentokrát kolem mne s pohledem upřeným někam k lavičkám. Nedalo mi to, abych se za ním neotočila. Viděla jsem, jak míří k malému chlapci sedícímu na obrubníku a pokleká k němu. Chvíli na něj tiše hovořil, pak si k mému údivu sundal svůj modrý kabát a přehodil ho chlapci přes ramena. Zahlédla jsem, jak se jeho rty znovu pohybují a něco malému rychle sdělují. Ten po chvíli zvedl hlavu a na obličeji se objevil šťastný úsměv. Byla jsem zvědavá, co se bude dít, ale zahlédla jsem blížící se autobus. I když se mi nechtělo odcházet zrovna v tuto chvíli, musela jsem tajemného mladíka s modrým kabátem a chlapce nechat za svými zády a běžet na zastávku.

Druhý den jsem ho v parku uviděla znovu. Stál vedle shrbené staré paní, která měla na ramenou jeho modrý kabát, a něco jí s úsměvem povídal. Málem jsem údivem otevřela pusu. Co dělá? A proč? Nevypadalo to však, že by se to té paní nelíbilo. Naopak se spokojeně usmívala, oči jí svítily radostí. V jednom okamžiku mi dokonce připadalo, že jsem v její tváři vyčetla vděčnost. Nic jsem nechápala… Ale neměla jsem čas to zkoumat.

Rozhodla jsem se ale, že to nějak zjistím. Další ráno jsem se vydala na zastávku dřív a doufala, že toho zvláštního mladíka potkám zase. Nebyla jsem sice zrovna v nejlepším rozpoložení, lehce mrholilo a vše kolem bylo nevýrazně šedivé, ale zvědavá jsem byla pořád. Už z dálky jsem zahlédla modrý kabát. Nebylo pochyb. Musel tam být i tentokrát. Náhle mě ale přepadly pochybnosti. Na co se ho zeptám? Kvůli své špatné náladě jsem si říkala, k čemu mi vlastně bude, když zjistím, co ten dotyčný dělá. A hlavně - co se tím změní? Nakonec jsem zavrhla možnost, že se ho zeptám. Plánovala jsem, že jen projdu kolem na zastávku autobusu, a nechám to být. Na jindy… na vhodnější dobu… O to větší překvapení však bylo, když jsem si všimla, že míří rovnou ke mně. Když dorazil přede mne, zvedla jsem oči z jeho švestkově modrého kabátu a pohlédla mu do obličeje. "Jsi smutná," řekl tiše - bylo to jako kdyby konstatoval fakt.

"Víš, každému se občas stane, že se probudí a je mu smutno. Ale nemá cenu se trápit," usmál se a sundal si kabát. "Tohle není obyčejný kabát, dokáže dávat radost." Ucítila jsem, jak se na má ramena sneslo něco měkkého. "To je to, co děláš?" zeptala jsem se.

"Snažím se pomoci lidem ze smutku pryč. Rozveselit je," odpověděl. "Už cítíš, jakou má ten kabát moc?"

Usmála jsem se a přikývla: "Je pravda, že už mám o něco lepší náladu."

"Taky je ten kabát kouzelný. A navíc nic nestojí za to, aby člověk chodil bez úsměvu, nemyslíš?"

Sundala jsem si modrý kabát a vrátila mu ho. "Asi máš pravdu, děkuju."

"Není za co," kývl zlehka hlavou a kabát si oblekl. Ještě naposledy se na mě usmál a pak zamířil pryč.

"Počkej ještě!" vykřikla jsem. Zastavil se asi tři metry ode mne.

"Ten kabát není kouzelný," řekla jsem s úsměvem.

Tajnůstkářsky na mě mrkl: "Ne, není. Ale nikomu to neříkej."