Dřív, než se nastěhuješ, poznej napřed svého souseda

Dřív, než se nastěhuješ do nového domu, poznej napřed svého souseda.

Je mi dvacettři a plníme si s manželem sen. Prodali jsme byt v paneláku a koupili si chalupu. Rok 1989! Část národa se přesunula na Václavské náměstí, ale já a můj manžel jsme se přesunuli do zapadlé vísky v jihočeském pohraničí.
Chalupa bez vody, suchý záchod na dvoře a zahrada plná zanedbaných stromů. Naštěstí je chaloupka prosycena dobrým křesťanským duchem původního majitele, takže většinu těžkostí lépe snášíme. Do oprav jsme se pustili za pomoci rodiny a nejbližších přátel. Dalšími „věrnými přáteli“ se stalo zednické a zahradnické nářadí. Jednoho podzimního dne mi manžel oznámil, že poznal zajímavou babičku.
V místním krámku kupuju bábovku a jdeme na seznamovací návštěvu. Chalupa nové sousedky je prostorné stavení u kostela, kde dříve bývala hospoda. Vrátka nám přichází otevřít starší štíhlá žena v dlouhé zástěře, plátěném šátku s laskavýma očima a vlídným úsměvem. Manžel se nespletl, v nové sousedce Emě tuším zajímavou osobnost.
Ve velké kuchyni, kde se zastavil čas, se rozhostila vůně kávy. V kachlových kamnech příjemně praská. Ema začala vyprávět svůj příběh. „Víte, mě nevyhnali, vzala jsem si Čecha, ale dobře mi tu nebylo. Před válkou bylo všechno jinak, lidi drželi spolu, Češi i Němci, nenávist jsme neznali. Všechno se zhatilo.“ Ema se odmlčela, hluboké vrásky na čele se prohloubily a její myšlenky utekly někam jinam. Mlčíme taky. „Byla jsem v požehnaném stavu,“ pokračuje Ema, „ale poslali nás na nucené práce do hradecké prádelny. Byla to těžká práce, o dítě jsem přišla. Češi – stejně by mu ubližovali… Při odsunu byla moje sestra krátce po porodu, nechali jí vykrvácet, ale dítě přežilo. Ingrid – dnes jí je čtyřicetčtyři let, když sem přijede, pořád brečí. Bylo nás šest dětí. Mého bratra někdo zastřelil, když mu bylo patnáct. Zbytek rodiny žije v Rakousku, pokud někdo zemře, nepustí mě ani na pohřeb. Nepustili mě ani na pohřeb mojí maminky. Pole a les nám taky sebrali. A naše kobyla – jmenovala se Flóra…“
Za okny se setmělo a setmělo se i v našich duších. Ema vstala, vzala do ruky polínko a otevřela dvířka kamen. Dívala se dlouze a zamyšleně do ohně a řekla: „Ale jedno mi nevezmou – mojí víru!“