Oči

Zděšeně jsem se podívala na dveře, jako kdybych mohla vrátit čas a ty pitomý dvěře tolik nezabouchnout. Spěšně jsem si rozepnula bundu / i ta dělala podle mě šílenej hluk /
a roztřesenýma rukama jsem jí věšela na věšák. Klíče jsem položila na stolek a v tu chvíli

(zmateně, zmateně)

jsem otočila hlavu, protože se ozvalo otvírání dveří. Strašně moc jsem si přála aby to nebyl on. Přála jsem si aby to byla máma ve svém novém pyžamu, co jsme vybíraly spolu,
přála jsem si, aby to byl brácha, kterej se šel napít. Prosím.
Nechápu, a nechápu to ani v té chvíli, proč nevyběhnu po vrzajících schodech do svého pokoje, místo toho, abych stála jak solnej sloup /nebo vyděšená blondýna/.
Tma. Ticho /je slyšet moje srdce?/.
"Pojď sem. " zahřmí.
"Ne." pokouším se odporovat.
"OKAMŽITĚ!".
Potom

(rychle zběsile)

to jde ráz na ráz. Možná...Možná, že už to ani necítím. Ztratila jsem cit ve svým těle.
Jediný co cítím, je hnus a odpor. Jeho ruce dopadající na kůži nevnímám, ani jeho hlas ne.

Vysmeknu se. Připadám si jako had, co se pokouší proklouznout mezi kamením.
Připadám si jako výstřel pronikající do hrudníku zločince.
Běžím. Jindy tak krátká vzdálenost mi připadá jako kilometry.
Ale už

(skoro skoro)

sahám po klice, trhám dveřma, proklouznu škvírkou a zamykám.
Zrychlený dech. Třes v celým těle. Cit se vrací do končetin a já si uvědomuju
všechno, všechno, co se teď stalo.

Dneska už bude klid. Prozatím.
Ale ty dvě oči stejně budou držet stráž a čekat na sebemenší chybičku.