Incident 2.část

"Ano?" opatrně se zeptal. Ještě si dobře pamatoval na Frantův poslední nápad. Tenkrát to skončilo monoklem a vylomeným zubem.
"Co by si řekl, kdyby jsme někam vyrazily?"
"Zase na Slapy?"
Franta se v tu chvíli rozchechtal. Martin trpělivě čekal. Když se jeho kamarád směje vždy je lepší zůstat v klidu a nespěchat, stejně by si tím nepomohl. Salva smíchu trvala půl minuty. Pak se konečně uklidnil.
"Ne, na Slapy ne, někam jinam."
Pak se rozpovídal že jeho známý pracuje pro charitativní organizaci která se zaměřuje na pomoc třetímu světu, konkrétně Africe. Za šest měsíců měl letět do Nairobi, kde by se setkal s česko-francouzko-chorvatskou skupinou se kterou měly strávit měsíc objížděním vesnic a vzděláváním rolníků jak řekl Franta. "Původně měl letět s manželkou, ta ale oněmocněla. A ty letenky už byly zaplacený, tak hádej koho se zeptal?"
A pak už následoval kolotoč připravování, prosení rodičů aby mohli vyjet, očkování proti žloutence a dalším ošklivým věcem a sehnání víza. A nakonec ráno v 6 hodin cesta na letiště a zase devatenácti hodinová cesta letedlem.
Po přistání na letišti našli dva muže, kteří stáli s cedulí "Prague Hloucek", Hlouček bylo jméno toho Frantova zmámého. Následovalo setkání, které se odbylo v angličtině a cesta k parkovišti pro auto.
Franta s Martinem si mohli vykoukat oči. Vedle letiště bylo hned tržiště. Zde se prodejci snažili uždíbnout alespoň část peněz, které si cizinci určitě přivezli sebou. Mezi obchodníky platilo, že cizince musíte ždímat co to jen jde.
Jen co vyšli na parkoviště. Seběhl se kolem nich hlouček lidí. Byly mezi nimi ženy které nabízeli korálky, šátky, sošky a další cetky. S nimi také muži kteří, křičeli "taxi,taxi!" a ukazovali směrem k autům, která pohromadě držela snad jen silou vůle. Do toho všeho vběhly děti v otrhaných šatech, a špinavými tvářemi, které drželi v rukou misku a s nacvičeným výrazem se tvářili co nejsmutněji.
Martin ani Franta na to nebyli připraveni, takže najednou v šoku zůstali stát. Toho všichni využili a začali k nim vztahovat ruce. Museli je zachránit jejich průvodci. Ti dost nevybíravě popadli Martina a Frantu a vyvlekli je ze zajetí. Hlouček se pak přesunul dál k další kořisti.
Tržiště bylo rozlehlé. Všude stáli stánky postavené z tyčí a kusů plátna. Ze všech stran se ozývalo překřikování, vyvolávání, halekání také i zpívání(od místa kde silná černoška hrála na loutnu a do toho si zpívala). Prostě dokonalý rámus.
A pak ten smrad. Byla to směs potu, zkaženého masa, a zvířecích bobků.
Nakonec nasedli do stařičkého Fiatu a rozjeli se.
Oba dva muži byli členy francouzké části. Jeden se jmenoval Alex, to byl ten se světlými vlasy pečlivé ulízanými na patku. Na nose měl silné brýle, skrz nichž jeho oči byly snad třikrát tak zvětšené.
Druhý byl Paul, který měl hlavu holou jak kulečníková koule. A jeho oči byly propadlé dovnitř. Na sobě měl jenom tričko a pod ním se rýsovaly velké svaly. Martinovi připoměl jednoho herce ve filmu, který tam honí teroristy v mrakodrapu. Jeho jméno mu ale zrovna vypadlo.
Během cesty Alex vyzvídal odkud vlastně pocházejí, jak se dostali k charitativní činnosti a tak dále. Franta mu v klidu řekl, že jen dostali výhodně letenky. A že si chtěj užít prázdniny. Alex řekl, že rozumí a dál se nevyptával.