Prokletí

Měl jsem rád strýčka Paladina Brala. Měl jsem obrovskou radost, když jsme ho po návratu v Bralově našli celkem nepoznamenaného krutým zacházením skřetů a zlých lidí ze Železného pasu. Vždycky mi chyběla jeho vyprávění. Byl to právě strýček Paladin, kdo mi prozradil, jak velká je tradice přátelství mezi Braly a Brandorády. A já nadšeně poslouchal, protože jsem tomu rozuměl. Předtím, než jsme společně s Frodem a Samem opustili Kraj, jsem však netušil, že se za nimi skrývá mnohem víc. Nevyřčené věty za Paladinovými příběhy. Něco, co mi nechtěl nebo nemohl říct.

Pochopil jsem to tenkrát po Bitvě na Pelennorských polích. Vzpomínám si, jak jsem ležel na zemi a jak malý jsem si připadal. Malý; příliš malý a bezvýznamný dokonce i na hobita. Ze severu přicházel chlad a přinášel sebou pach pomalu se rozkládajících těl. Pronikal pod moji tuniku a já věděl, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Možná, že tehdy jsem se měl cítit poctěný. Měl jsem být hrdý, že zemřu jako hrdina při jedné z největších a nejslavnějších bitev v historii Středozemě. Jenže já byl hobit a v hloubi srdce mě tyhle věci nezajímaly. Byla mi zima, měl jsem hlad a před očima jedinou osobu, kterou jsem toužil před smrtí spatřit. Pipina. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že slyším jeho hlas volat moje jméno. Před očima se mi promítl náš společný život v Kraji i po něm. Protože není a nikdy nebylo pochyb, že náš život byl společný. Nedokážu si už vybavit, jak prázdný musel být ten můj, než můj krásný Pipin poprvé otevřel svoje zelené oči, a já věděl, že jim budu navždycky patřit.

A tehdy, jak jsem tam tak ležel na té zemi, mi došlo, že nic jiného vlastně ani nepotřebuju. Každý hobit toužil po založení rodiny, pěstování mrkve a kouření dýmkového koření. Tohle všechno byly krásné představy, ale bez Pipa mi tak nějak nedávaly smysl. Proč zakládat rodinu, když by to nebyl Pipin, koho objímáte každou noc ve spaní. Proč pěstovat mrkev, když na poli sedláka Červíčka je jí dost pro každého vychytralého hobita. Proč kouřit dýmku, když vedle vás nesedí Pipin s tím širokým úsměvem na tváři. Tušil jsem, že tyhle myšlenky jsou přehnané a sžíralo mě, jestli snad Pipin necítí některé věci podobně. Znal jsem ho stejně dobře jako sám sebe a věděl jsem, že Pipin je na tom jinak.
Byl tak mladý.

Vzpomněl jsem si na ten lesk v Paladinových očích, když mi vyprávěl, jak šli jednou s mým druhým strýčkem Merimakem Brandorádem lovit ryby. Strýček Paladin se (jako všichni hobiti) bál vody, ale věděl, že Merimakovi může věřit. Byl to jeho nejlepší přítel a navíc, Brandorádi byli ve vodě vždykcy jako doma. Vyprávěl, jak se lodička kymácela na malých vlnkách rybníka, jak se pevně držel jejích hran a srdce mu pod vestičkou tlouklo. Jak se mu Merimak smál. Potom vzal jeho obličej do dlaní a palcem pohladil Paladinovu tvář. Podzimní slunce se třpytilo v jeho vlnitých vlasech barvy medu.
Zašeptal mladému Paladinovi, že mu může vždycky věřit, a věnoval mu letmý polibek na překvapené rty.

Pamatuju se, jak jsem se rděl a ošíval, když mi to strýc vyprávěl. I on zrudnul a zamumlal, že od té doby chodili s Merimakem na ryby častěji.

Shledal jsem, že pokud přežiju, budu muset každý den čelit myšlence na to, že Pipin je pro mě něco víc než nejlepší přítel a bratranec. A on mě našel. Pipin mě zachránil. Když ze mě odvalil toho odporného skřeta a já se mohl konečně nadechnout, měl slzy v očích. Možná věřil, že umírám. I já jsem byl na pochybách, jestli se dožiju dalšího dne. Ale měl jsem u sebe svého Pipa. Jeho zelené oči tolik blízko a jeho paže náhle tak pevné a silné kolem mého těla.

Zotavil jsem se celkem brzy, ale už jsem se nikdy nezbavil vtíravých myšlenek na Pipinovy oči, které mě pronásledovaly ve snu. V jeho přítomnosti jsem byl nervózní a nemohl jsem zabránit náhlému bušení srdce pokaždé, když mi položil ruku kolem ramen, když rozcuchal moje vlasy nebo se svými sametovými rty otřel o mou tvář v kamarádském gestu. Choval se jako vždycky. Žertoval, smál se, objímal mně a tančil se mnou. Ale já už nebyl stejný. V každém jeho objetí jsem hledal něco víc. V každém z jeho nevinných úsměvů jsem hledal příslib něčeho, co mi bratranec nemohl dát.

Už jsem s ním nedokázal spát v jedné posteli a on to nedokázal pochopit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že od té příhody s Pánem nazgúlů mívám noční můry a nemůžu proto v noci spát. Že ho tím nechci budit. On se jen láskyplně usmál a slíbil, že mě bude držet, abych se nebál. A já celou tu noc strávil zíráním do zdi s vytřeštěnýma očima. Protože s Pipovým příjemně hřejícím tělem zezadu přišpendleným k mému a jeho malýma rukama omotanýma kolem mého hrudníku by neusnul nikdo.

Myslím, že od té doby začal být Pipin podezřívavý. Věděl, že se se mnou něco děje, ale nedokázal přijít na to, co to je. A já mu to rozhodně neplánoval vykládat.

Když jsme se po cestě zpátky zastavili v Roklince, po dlouhé době jsme já a moji přátelé měli možnost, vykoupat se v opravdové vaně. Já a Pip jsme se vždycky koupali společně. Jenže tentokrát to bylo něco jiného. Při pomyšlení na jeho bledou kůži pokrytou kapkami vody a nevinný úsměv, se kterým by umýval moje záda, mi naskočila husí kůže. Něco takového bych nedokázal snést. Proto jsem se zamknul v umývárně a strávil jsem pár hodin přemýšlením ve vařící vodě. Pamatuju si, jak Pipin tloukl na dveře a nechápavě se na mě díval, když jsem vylezl zabalený do osušky od hlavy až k patě, doprovázen oblaky páry.

Od toho incidentu s vanou jsme se odcizili. Pipin vycítil, že před ním něco skrývám a začal se mi stranit. Byl uražený, a já věděl, že nás to oba bolí. Stýskalo se mi po jeho zvonivém smíchu. Byl jsem zvyklý mít svého Pipa pořád u sebe, a když tu nebyl, začaly se mi vracet pocity z války. Sám. Byl jsem znovu sám. Titěrný hobit uprostřed polí, která byla poseta mrtvými těly.

Myslím, že Pip to nějak vycítil, protože v noci přišel ke mně do postele. Řekl mi, že nemůže spát, ale já věděl, že mě slyšel vzlykat do polštáře. Propletl jsem naše prsty a zašeptal mu do ucha omluvu. On se na mě smutně usmál a odpověděl, že je smutný, když je jeho Smíšek smutný, a že bych mu měl říct, co mě trápí. Přiznal jsem, že je to něco moc špatného. Něco, co nechci, aby věděl. Pipin mi dal pusu na tvář a řekl, že ať už je to cokoliv, stejně mě bude pořád milovat.

Ani tu noc jsem nespal. Naše čela se dotýkala, naše dlaně byly spojené a jeho dech voněl po jablkách.

Do Kraje jsme přijeli s plnou parádou; jako páni. Naše bitvy byly slavné a já s Pipem po boku jsem vymetl Kraj od neřádů, co zpustošili náš milovaný domov. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo navěky, ale zároveň jsem věděl, že už nic nebude jako dřív.

Strýček Paladin měl radost. Dlouze objal mne i svého syna, když jsme se objevili v Bralově. Poznal to na mně, a to mi nahrnulo krev do tváří. Pozval mě na žejdlík k Zelenému drakovi. Společně jsme se dívali, jak Pipin s hlasitým smíchem protáčí mladé hobitky a v tichosti popíjeli svoje pivo. Potom mi strýc znovu vyprávěl o Merimakovi. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak odlišný a přesto stejný osud jsme měli.
Paladin mi vyprávěl o dnech a nocích u jezera. Oči se mu leskly a já pozorně poslouchal, přestože mi tváře hořely studem. Přestože se Paladin a Merimak tak moc milovali, každý z nich se oženil a odcizili se.

Další z nocí, kdy jsem nezamhouřil oko. V posteli jsem byl sice sám, ale vidina tančícího Pipa, jeho veselých očí a skořicových vlasů nadskakujících nad jeho hlavou mi nedala spát.

Paladinova slova mne řezala jako nůž. Věděl jsem, že jsme prokletí. Bralové a Brandorádi. Navěky spolu, ale nikdy ne spolu.

---
Pro přečtení povídky v lepší kvalitě:
http://lemmesay.ic.cz/prokleti.html