Nejkrásnější Vánoce

Smutně koukal do oken. Viděl rodiče s babičkami a dědečky, kteří naslouchali svým dětem, kteří hráli na housle a na klavír vánoční koledy.
Jak moc byl smutný. Byla mu zima a stýskalo se mu. Po tvářích se mu rozkutálely slzy.
Byly Vánoce. První Štědrý den, který měl strávit sám sám. Vzpomínal na loňské Vánoce. Jak je slavil se svojí chůvou.l Byly krásné. Vzpomínal na skromnou Štědrovečerní večeři. Jak zapalovali svíčky na malé borovičce, a rozvěšovali slaměné a dřevěné ozdobičky, jak stavěli Betlém, jak mu chůva vyprávěla příběh narození malého Ježíška. Jak moc byli šťastní a jak se nasmáli. Byli rádi, že můžou být spolu. Namaloval své chůvě obrázek. Moc jí potěšil. Byla na něm ona s ním, jak se vesele smějí u Vánočního stromečku. Ona mu dala čokoládu a teplou čepici a rukavice. Byl rád. Čokoládu si schoval a každý den si jeden kousek snědl a druhý dal chůvě. Měli se krásně.
Zanedlouho se však stalo něco nepěkného. S bytu je i s chůvou vyhodili, protože neplatili to co měli. I stali se z nich lidé bez domova. Dlouho spolu žili na ulici. Žebrali o jídlo. Ale i tak se měli hezky. Hlavně, že mohli být spolu Chůva chlapci vyprávěla biblické příběhy a on ji pozorně naslouchal. Tak to šlo dlouho. Jednou vyžebral peníze na jídlo. Chůva mu chtěla udělat radost a koupit mu čokoládu, ale už se nevrátila. Od té chvíle už dva měsíce potuluje a žebrá o jídlo. Chudáček. A teď první Vánoce sám. Vzpomíná. Vzpomínky je jediné co má. Jde dál po ulici. Rozhodne se, že se půjde podívat do kostela, kam chodíval s chůvou, na Betlém. Uvědomil si, že se tam ještě nikdy od té doby, co se chůva nevrátila, nepodíval, a trochu se zastyděl. A tak šel. Když dorazil na místo, zvedl hlavu od země. Spatřil malý dřevěný kostelík. Byl krásný. Opět se mu v hlavě vynořilo několik vzpomínek, jak tam se svojí chůvou chodíval. Byla už docela tma a tak se trochu do kostela bál. Ale pak si dodal odvahy a vešel dovnitř. Spatřil krásný Betlém. Ježíš v malých jesličkách a okolo něho jeho rodiče, zvířátka a tři mudrci. Začal si pobrukovat píseň o Ježíši, kterou ho naučila jeho chůva. Temný kostel, ve kterém byl slyšet jen slabý hlásek mladého vystrašeného dítěte. Zpívání se mu zalíbilo. Zpíval a zpíval. Kdovíjak dlouho tam strávil. V jednu chvíli, uslyšel zavrzání dveří. Otočil se. Uviděl jakého si žebráka nebo tuláka. Když se žebrák přiblížil blíž, zjistil, že to není muž, ale žena. V očích mu zasvítil plamínek naděje. Začal se usmívat a zároveň plakat. Byly to slzy štěstí. Byla to je chůva. Rychle se k chůvě rozběhl a objal ji, až ji málem samou radostí snědl. Drželi se a drželi. Doufali, že už se nikdy nepustí. Byli šťastní. Chůva vytáhla něco z kapsy. Byla to ta čokoláda. Rozplakal se. Chůva mu řekla, že na něj nezapomněla a čokoládu nosila stále při sobě a doufala, že svého milovaného chlapce, ještě někdy najde.
A tak se jeho už málem nejhorší Vánoce proměnili v ty nejkrásnější, jaké kdy zažil...