Ztracená sama v sobě...

...Je jako světlo, jenž slabě svítí v temné noci, jen ono zůstalo v jejím srdci. A přece se ocitá v pasti...v pasti nekončícího trápení, které je jako most mezi dvěma břehy.

Přání jejího osudu byla vyplněna. Padá na chladnou zem a jediné co teď vnímá je bolest, bolest která se rozlévá od srdce do celého skřehlého těla. Z očí se ji derou slzy, slzy bolesti, smutku a nekončícího trápení. Padají na zem pokrytou jinovatkou a rozpouštějí se jako kostky cukru v teplém čaji.

Nikdo ji nevidí. Nikdo než jen měsíc, který se hrdě tyčí nad jejím tělem. Je sama, se svýma krutýma myšlenkama. Sama se vzpomínkama, které si vyprošují ten největší trest. Vzpomínky jenž tyranizují její mysl jsou k nevydržení, zvedá hlavu přímo k němu. Prosí a je schopna vzdát se čehokoliv. Je schopna přinést tu největší obět. Je schopna obětovat vše jen pro jediného člověka.

Měsíc neslyšně pluje po obloze a ozařuje její mokrou tvář. Choulí se na zemi a snaží se najít aspoň naději, aspoň jedno znamení, že zase bude lépe. Sklání se pod tíhou svitu měsíce a spytuje svou duši. Brání se chorým myšlenkám ale její vzpomínky ji bičují natolik, že je již rozhodnuto.

Osud si s ní zahráva jako s obyčejným listem ve větru. Stačí jen malý pohyb a vše bude zničeno. Celý její život se teď ocitá v rukou jejich pocitů a myšlenek. Dívá se do dáli a přeje si aby to vše skončilo. Už nemá sílu. Nemá sílu na nový začátek, ona ani žádný nový začátek nechce. Miluje to co měla, to co ztratila, to za co by teď byla schopna zemřít.