industrialní life_

dneska jsme zas lezli do nějaké zakázané zóny na druhé straně řeky. v krvi mi začínal kolovat kofein z pressa. a nikotin z camelky. myslím že už přestanu kouřit. čekali jsme pod mostem na toho psychopata, co je když spolu mluví nemůžu poslouchat. prošli jsme slezskou ostravou. nikdy jsem tudy nešla. žádné deja vu, tohle byla úplně nová část. stmívá se. zítra budu touhle dobou ještě ve škole. prošli jsme tou bránou hned, co z ní vyjelo auto. asi po pěti krocích za branou jsme za sebou zas slyšeli auto. ignor, bylo mi jedno že nás můžou hned vyhodit, že tam nemáme co dělat. mohli jsme se tvářit že tam pracuje náš otec a nesem mu svačinu. nikdo by nám to nikdy nevěřil. cigáro pod dolem. a teď, motaj se nám nohy, nebo ne? nalil toho růžového sklepa za 55 do lahve, která se tváří jako termoska, ale přitom je to obyčejná hliníková lahev, i když z ameriky od bratrance. dobře, nebudu mít závrať a zavážu si tkaničky. krok, přelézt na železné schody. vzhůru. nahoru. železo neklouže. nahoru. nahoru. držím se a jdu uprostřed. předemnou eM. a za mnou hipík, zapomněla jsem mít strach a starost o to, jak se dostanu dolů. nahoru. nekonečné schůdky končí. z těžební věže petra bezruče je nejlepší výhled po celém městě. celém chladném městě. radnice svítí a mě svítí oči. studí mě ruce. schovávám je do kapsy a do cizích rukavic. vlastně ne cizích. mám závrať, příjemou závrať a patří mi celé město. dívám se dolů a chci spadnout. vím, že stačí krok mimo a jsem mrtvá.
ale nic.

hlídač nepřišel. asi nebyl.
nahoře jen staré spisy horníků a staré hrnky na čaj. na rum.
ve vlaku jsem snědla spousty rozteklé eM. čokolády.
seděli jsme všichni pod mostem a auta mi duněla v hlavě. a z té hudby mě bolela hlava, ale nebyla jsem s to ji vypnou, tahle bolest hlavy byla snad příjemná. něco jako mrtví jezevci, když požírají světla.
už nebudu kouřit camelky.
nebudu kouřit nic.

až znovu vylezu na důl.
zase až.