Podvedená láska

Dívám se z okna. Okna, které mi ukazuje minulost, které mi připomíná mé chyby a nedá mi spát. Přitahuje mé oči, nutí mě, pořád dokola myslet na tu nešťastnou část mého života.
Byla jsem nezkušená a hloupá. Ale tolik šťastná. Měla jsem se vdávat za toho nejskvělejšího kluka, jakého jsem kdy potkala. Byl tak zralý, rozumný, krásný, každá holka mi ho záviděla. Ale mě na něm upoutala nejvíc ta jeho něžnost, to, jak uměl naslouchat a vždy mě potěšit. Kdykoliv jsem ho potřebovala, všechno ostatní zrušil, byl jenom u mně a utěšoval mě s takovou něhou, že jsem na všechno zapomněla a opět se smála. Jenom díky němu. Byl to můj strážný anděl, kterého jsem nadevše milovala a od kterého jsem cítila stejně velikou lásku. Nikdy jsem nevěřila, že já mohu být tak moc šťastná, že zažiji tak krásnou lásku. Ale nic není dokonalé. I ta nejdokonalejší věc má chyby, nepatrné, však i velké. Ten den, v pátek, jsem měla rozlučku se svobodou. Pořádala jsem se sestrou a přáteli akci v mém oblíbeném podniku. Sešli jsme se tam v deset hodin a hned mě čekalo překvapení.
„Jelikož se v neděli vdáváš a už budeš vídat jenom Radka, jako rozloučení jsme ti objednali striptéra.“ Nejdřív se mi to nelíbilo, zdálo se mi to nefér vůči Radkovi, ale sestra mi řekla, že se nejdřív ptali Radka, jestli by mu to nevadilo. Prý nebyl ani trochu naštvaný. A má vlastně pravdu. Vždyť to je jakoby jsem se dívala na nějaký film, není na tom nic špatného. Kdyby se to ale tak nezvrtlo. Když jsem spatřila toho striptéra, málem jsem omdlela. Byl to můj bývalý přítel, kterého znala jen má sestra a která to vlastně i zařizovala. Bylo mi divné, proč neobjednala normálního striptéra, ale dohodla se s Milanem. Nakonec jsem se tím přestala zabývat a jednoduše se bavila. Nic nového jsem sice na Milanovi neviděla, ale stejně to ve mně vyvolávalo divný, vzrušený pocit. Po tom, co Milan odhalil všechno, co se dalo, jsem si odběhla. Chtělo se mi na záchod. Přede dveřmi mě zničehonic zadržel Milan. Zadíval se mi hluboce do očí, přeběhl mi mráz po zádech. Bez slova přitiskl své rty na mé a mě zalilo teplo. Věděla jsem, že to nesmím, ale nemohla jsem mu odolat.
„Ne, Milane, ne, prosím,“ koktala jsem mezi vášnivými polibky. „Já se v neděli vdávám. Tohle nemůžu. Miluju Radka, nechci ho podvést.“
„Vždyť já vím,“ usmál se Milan. Však jeho úsměv nebyl něžný, zdál se mi spíše zlomyslný. Vložil svou ruku do mých kalhot. „Nemusíme to udělat, jestli nechceš.“ To jsem chtěla slyšet. Nemusím. Nemusím to udělat, nemusím Radka zradit. Nemusela jsem. A udělala jsem to. Podlehla jsem Milanovi a zradila svou jedinou lásku. Proč jen jsem to udělala? Zřejmě mě ovládl alkohol, kterého jsem vypila docela dost. Jsem tak ubohá. Vymlouvám se na alkohol a přitom jsem to byla já, kdo ublížil Radkovi. Já sama, sama jsem se tak rozhodla, nic jiného za to nemůže. A možná přeci. Možná tu těžbu nemusím nést sama. Ano, podělím se o ní. Má drahá sestřička mi s ní pomůže. Ona to všechno věděla. Věděla, že nejsem dokonalá, že kdybych opilá spatřila Milana a ke všemu ještě nahého, podvedla bych Radka. Ona to věděla, a proto to tak zařídila. Kdyby to udělala neúmyslně, proč by to prozradila druhý den Radkovi? Radek tomu ale nevěřil. Jen tak to přede mnou řekl a dodal k tomu i to, že věří jenom mně, protože mě tolik miluje. A já ho tak zklamala. Musela jsem mu to říct. A řekla jsem. Nemohl tomu uvěřit, oči se mu zalily slzami, smutně se na mě podíval a beze slov odešel. Zůstala jsem sama. Probrečela jsem celý měsíc. A brečím i dnes. Ale vím, že nebrečím sama. Vím, že Radka to moc bolí. A mě bolí to, že jsem mu tolik ublížila. Každý den mu píšu smsku, jak moc mě to mrzí, jak ho pořád miluju a nikdy nepřestanu, i kdybych ho už nikdy neměla vidět. Vím, že mi to nepomůže, ale nic jiného mi nezbývá. Nemusí mi to odpustit, chci jen, aby věděl, že vím, že to byla chyba a že miluju jenom jeho. Ani nevím, proč se pořád dívám do toho prokletého okna, proč mě přitahuje. Už přece nechci myslet na ten podvod, kterého jsem byla strůjcem. Vím. Vím, proč tam tak dlouho hledím. Jenom při pohledu do minulosti cítím u sebe Radka, i když je ode mě tak daleko. Tělem i duší. Chci se stále koukat do okna, do minulosti. Chci být stále s Radkem. Kdoví, co teď dělá, na co myslí. Určitě je u něho má sestra, utěšuje ho a říká mu, jaká jsem hrozná, jak jsem ho nikdy nemilovala, že si nezasloužím, aby kvůli mně vyronil jedinou slzu. A možná ho teď líbá, na tváře, na rty. Možná jsou teď v posteli, milují se. Možná ji Radek pevně svírá v náručí tak, jako kdysi mě a šeptá ji do ucha, jak je rád, že je při něm, že mu dává sílu.Ne, nesmím na to myslet. Radek by to neudělal, Radek takový není. Ale Lucie ano. Dokáže si omotat kolem prstu kohokoliv, koho jen chce. Mám strach. Ne z toho, že se spolu vyspí. Bojím se, že ho Lucie k sobě připoutá láskou, sprostými lžemi. Radek je teď na dně a Lucie je při něm. Co když si to bude Radek cenit tak, že ji bude chtít odměnit láskou? Tak to většinou bývá. Co si já vůbec myslím? Že když jsem ho podvedla, už do smrti bude sám? Že celý život se bude kvůli mně trápit? Jsem opravdu naivní. Za chvíli si najde novou holku a bude ji milovat víc, než mě. Ne, to nepřežiju. Bez něho můj život nemá smysl. Vždyť já jsem žila jenom kvůli a díky němu. Bez něho nejsem nic, pouhé tělo bez duše. Mou duši má on, Radek. Beru do ruky žiletku. Stejně nebudu cítit bolest. Bolest je pro mě ztráta Radka. Tohle bude vysvobození, musím to udělat. Udělám. Sbohem.

„Kde to jsem?“ otevřu najednou oči. „Je to tady bílé jako v nebi, to musí být omyl. Já mám být teď v pekle, ne mezi nevinnými anděly.“
„Katko, to jsem já, Radek,“ daruje mi zarmoucený úsměv kluk, kterého jsem tolik milovala. Další omyl. Co dělá Radek v nebi? Snad neumřel. Ne, to ne.
„Radku, co tady děláš?Ty máš být přece tam dole, ty máš žít, to jenom já si nezasloužím život. Jenom já.“
„Katko,“ něžně šeptá, „co to povídáš? Já žiji, oba žijeme. Jsi v nemocnici.“
„Cože? Co tady dělám?“
„Našel jsem tě u tebe doma, se žiletkou v ruce a v bezvědomí. Co jsi to provedla, lásko? Proč jsi chtěla skončit svůj život?“
„Nedokázala jsem si odpustit, co jsem ti udělala. Nemohla jsem dál žít s takovou bolestí.“
„Katko, já jsem ti přece odpustil. Vím, že jsi mi nechtěla ublížit, že to byla chyba a tvé srdce mi patří pořád. A tobě mé taky.“ Konečně jsem se odvážila podívat se mu do očí. Třpytily se mu v něm nepatrné slzy, měl v nich něžný výraz a jeho jemný úsměv mi hřejivě lechtal duši.
„Promiň,“ vydechla jsem naposled tohle slůvko.
„Už nemám co. Láska je silnější než cokoliv jiného.“ Naklonil se ke mně a jeho hebké rty mě obdařily tím nejkrásnějším polibkem.