Podle citátu

Vzpomínky.
Jsou tak blízko. Znovu a znovu ožívají.
Pochybnosti, sžírají mě, stále si říkám co kdyby …


Kdybych tohle neudělala, neřekla …
Mohla bych být šťastná, mít kamarádku. Vše by bylo jako dřív.
Nemusela bych teď utírat slzy ze své tváře.
Proč neumím poroučet svým citům? Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj?
A proč on do mě? Proč jsem neskryla své city?
Všechno mohlo zůstat při starém.
Ale bylo by to tak lepší?
Ano.
I kdyby s ním chodila ona?
Ano.
Proč se to ksakru muselo stát? Proč to tak bolí??
Bolest.
Neodchází, neutichá. Zůstává a sílí.
Cítím chlad a horké slzy stékající po mých tvářích.
Jak je jen nenávidím a kdyby jen je.
Nenávidím sebe a i je. Já hloupá naletěla.
Chci skočit. Cítit vítr jak mi cuchá vlasy, objímá mě.
A pak krátký záblesk bolesti, jako když se rodí nový den a sluneční paprsky projasní tmu.
A potom věčný klid.
Zmateně se kolem sebe rozhlížím.
Jsem sama. Jako vždy. Proč to tak, ale bylo?
To jsem tak jiná? Ne to ne … Tak co?
Proč mě vždy odkopnou jako kus hadru. Všichni mě zranili, ponížili.
I oni, dvě osoby, jenž jsem, milovala, a jimž jsem důvěřovala. Jak jsem byla naivní.
Už tu nechci být. Ne když tu jsou oni.
Urychleně se zvedám a prohrabávám šuplíky.
Až ji konečně najdu, nejlepší kamarádku.
ŽILETKU.
Bezmyšlenkovitě se říznu do zápěstí. Výsledek je nulový.
Sakra je tupá. Pomyslím si a hledám dál.
Nic.
V kuchyni zotevírám všechny šuplíky, ale léky nikde.
Začnu mlátit do zdi, až se vysíleně svalím na zem.
Vzlykám, až po chvíli uslzenýma očima spatřím nože. Jeden z nich popadnu a běžím ven. Vítr. Slyším jeho hukot, slyším hlasy, které nese.
Smích, pláč ….
A pak dva z nich poznám naprosto přesně. To jsou oni.
Zastavím se a rozhlížím se kolem sebe.
A pak je uvidím, jsou tak šťastní, neví, jak kvůli nim trpím.
Nevědomost.
Jak po ní jen toužím.
Otáčím se a běžím dál. Přes slzy skoro nevidím na cestu. A pak ho uvidím, les.
Mojí spásu i zkázu.
Ještě zrychlím a užívám si toho pocitu, který mě zaplavil.
Nedokážu ho popsat, ale je tu. Ale na jak dlouho?
Odbočím ze stezky a prodírám se hustým lesním porostem. Až ji po chvilce uvidím.
Skalku čnící nad zemí. Stála tam jako vždy.
Šedivá jako pírka holubů. Tiše a osaměle, jako by byla odříznutá od okolního lesa.
Nikdo o ní nevěděl, netušil.
Pomalu k ní jdu a kameny mi skřípou pod nohama. Nelíbí se jim, že po nich jdu, ale mně se nelíbí věcí ….
Pomalu si lehám kousek od okraje skalky.
Ticho, klid.
Ale v mém srdci zuří bouře. Srdce krvácí, rozum vypovídá službu.
Jsou tu jen slzy, pochybnosti a bolest. Tak nenáviděné, proklínané ….
Toužím křičet.
Vykřičet všechnu bolest. Ale neudělám to.
V pravé ruce svírám nůž.
Nemusí to takhle skončit. Pomyslím si. Ale může ….
Usměju se, ale není to ten úsměv plný radosti, tenhle je plný bolesti, utrpení.
Jediným tahem zarývám nůž do ruky. Stékala po něm horká rudá krev.
Další ránou se nůž zařízne do stehna. I tam začne vytékat krev, ale není jí mnoho. Lehce nůž projede kousek dál a hloub a proud zesílil.
Namáhavě zvedám nůž a ten mi vypadne z ruky a se zařinčením dopadá na skálu. Cítím, jak každým okamžikem slábnu.
Cítím, jak se krev kolem mě rozlévá a špiní skálu.
Bezděky posunu ruky, takže visí přes okraj. Krev teče přes dlaň, na konečky prstů a pak padá dolů.
Naposledy se dívám na nebe. Na temné mraky, jež se srocují, až nakonec pokryjí celé nebe.


Setmělo se, první záblesk osvítí tělo dívky ležící na ještě před nedávnem šedé skále.
Nyní má barvu krve.
Zaburácení hromu.
Ale dívka se nehýbá.
Je mrtvá.
Vydechla naposledy s očima upřenýma na nebe.
Kam snad doputuje i její duše.