Babice

Včera přišla ke mně na návštěvu jedna paní. Měla černé brýle orámované strachem, ústa zkřivená bolestí a ve vlasech chuchvalce smůly. Opírala se shrbená o zkroucenou hůl a z bosých nohou crčela jí krev. Několik mil za ní se táhl velký černý mlžný oblak. Nevěděla jsem, co chce, ale celý den mě pronásledovala. Nebylo kroku, aby nešla za mnou. Zamořila svou shnilou vůní celý byt a tak se všichni naráz rozkašlali a poplivali se navzájem začerněnými slovy. Vyběhla jsem ven a doufala že uniknu, leč marně. Skulinkou ve dveřích už se linula ta čerň a vzápětí i baba vystrčila hlavu, ruku, vylezla celá. Rozběhla jsem se v domnění, že svým kulhavým krokem nemá šanci mě dohnat. Omyl. Nasedla na tu černou mlhu vlastní produkce a už byla za mnou. Bez šance. Bylo horko, ale sem tam zafoukal vítr, který každému prozradil, jak jsem si dala záležet na oblékání spodního prádla…
Vůně ateliéru. Načichnou jí všichni a všechno. V moci Golema. Obklopeny skleněnými světy s nádechem mosaze. Křehké víly se zbytky krve a Zombie šedé na hrudnících. Více či méně křehkých…
Zeleň. Nasládlá nostalgie. Usedám a babu využívám k opření. Nelze se jí zbavit, tak ať je mi alespoň také k užitku.
Neklid…napětí…apatie…
…To bolí! Duhové zápěstí. Z červené přechází do fialové až po tmavě modrou. Zvětšuje se. Zlověstně blýskám očima po babici senilně se pohupující a předstírající nezájem. Celá stažená vracím se tam, kde to všechno začalo. Jen na chvíli…
Pozdě. Špatné načasovaní nahrává rozumu.
„ Hloupá, hloupoučká, topící se v emocích. Myšlení zastřené a intuice zahnaná do kouta nemůže na babu vyzrát, to si pamatuj!“
Lítost. Nad situací, nad nechtěnými návraty do minulosti, nad promarněnými roky, kdy mohla jsem být maminčinou holčičkou. Ted už to nelze. Návyky a mateřská pouta nevytvořena – tak zní diagnóza. Pozdě plakat nad hrobem, který nelze otevřít. A tak můžu jen…nedopustit, abych byla stejná. Aby má žena a děti měly stejnou diagnózu – návyky a mateřská pouta nevytvořeny…
Uléhám, zmatená z celé té horské dráhy dne a ráno jsem trochu zoufalá, když vedle sebe v posteli nalézám babici. Během dne však…mizí. Pomalu se rozplývá, až zbyl jen ten mlžný dým a za nějakou chvíli už ani on. Všechno najednou zdá se to býti snem. Jako by se to všechno promítlo jen v tom oblaku dýmu jako na plátně. 3D. Komické vzpomínky. Komická realita. Zabouchnu za sebou dveře a vyvěsím nápis : „Babici vstup zakázán.“
A třeba přijdeš Ty, vlezeš oknem, abys nemusela klepat a mohla mě překvapit a vyženeš poslední zbytky mlžných kousků.
Okno je otevřené…