Jeden večer

Slzy Bohyně dopadají líně ale intenzivně na vlasy jejích dcer, sester, žen…
Milují se s černými prameny, zhrublými a těžkými. Bublinky ze skleněné lahve se mísí s deštěm a zůstávají na rtech. Pomáhají. Symbolizují. Povídají. Doplňují.
Genderová fraška pomalu odplavovaná a smývaná z jejich myslí a těl. Na vojnu s nimi, se sametovými mašlemi. Do uší narveme jim roztahováky a posadíme do prvního vlaku a možná i na cestu zazpíváme. Pohazující metalovými kadeřemi. Už je to pryč. Jen zabitých 45 minut z našeho života. A teď žijem. Teď Nebe nastavuje náruč našim lačnícím duším. A my splýváme s ním, teď v tuhle chvíli jsme jedno. Nikdo nemá šanci. Ti co neexistují, ani ti černí, jejichž existenci popřít nelze. Teď je čas ustoupit do stínu a nechat volnou cestu bohyním. Dvě nejkrásnější vůně mísící se s vůní nejvyšší. A to špatné, pustíme teď v lahvi po Vltavě. I za cenu, že zítra zas připlave a celý její obsah skončí na našich hlavách. Však uschnem. Teď jen v opojném oblaku budem budit rozruch. Zákaz deštníkům – tak zní nová novela. Ti nežijící alespoň nebudou zamořovat božské ovzduší.
Mokré, mokré a krásné uleháme…do svého, našeho vakua, poslouchajíc šeptání slz té nejmocnější…za oknem…