Krupicové elegie

Krupicové elegie

Jako divá míchám vařečkou. Tak krásně voní, ta krupicová nádhera. Moje chuťové pohárky jsou v sedmém nebi. Alespoň že ony…pomyslím si. Možná je to náhrada za sníh, který odešel stejně rychle, jako přišel. Hltám a ani si neuvědomuju, že mi kaše leze už i ušima. Už ne já ji, ale naopak jí se nechávám sníst. Krupicová lavina. Ani nevím, jestli se mi chce křičet o pomoc. Jestli se mi chce se prát…
Navzájem stále míjíme své výkřiky do tmy, volání o pomoc. Jak ráda bych zakřičela: „Ale já jsem tady, copak nevidíš?!“ ale nesmím. Musím předstírat, že nic neslyším a nevidím. Zacpu si uši tou krupicovou kaší a zamáčknu bulvy hlouběji do důlků. Chvilkové slabosti mi podle našeptávají, ať předstírám a namlouvám si… Ale já nechci, nechci si lhát do kapsy. Vždyť sobě nemůžu lhát! Už pár let ne. A tak vím, že sebekrásnější ženou nenahradím Bohyni, sebevětší pozorností nenahradím Ten pocit… Možná zítra, možná za rok, možná nikdy. To ví jen hvězdy. Přála bych si Tě chytit za ruku a stáhnout za mnou do mé krupicové lázně. Spolu se nechat strhnout tou lavinou a nechat se unášet…a znovu zkusit snít společně…jen pro Ten pocit…
Ach ta krupice… Dojídám poslední lžíci a červenám se. Ach ano, se sladkým přicházejí hříšné myšlenky. A já tak ráda sladké…