Z kuchařky snů, aneb práce s bábovkou

Přišel jsem domů a prásknul dveřma. Zul si boty a kopnul je k botníku. Ještě abych je ukládal! Se svým houserem. Do prdele. Takhle nasranej jsem ještě nebyl.
,,To jseš ty?“ ozvalo se z kuchyně.
,,Kdo jinej? Někoho čekáš?“ vztekle jsem odpověděl. Byla zticho.
,,Možná nějakýho amanta, co?“
Nic neříkala. ,,Ty hovada se mnou pořádně vyjebali, jen co je pravda.“
Vyšla z kuchyně. Na sobě měla kuchařskou zástěru. To bylo všechno. V pravý ruce držela vařečku. Zatímco jsem si svlýkal kabát, tak z ní slýzávala něco žlutýho.
,,Á! Bábovka,“ vykřikla a odběhla zpátky do kuchyně. Ten její zadek mě nepřestane nikdy rajcovat. A ty nohy. Na druhou stranu mám docela štěstí. Kdo v mým věku může říct, že pígluje takovoudle krasotinku. A že neumí vařit? Sere pes.
Došel jsem za ní do kuchyně.
,,Ty hovada svinský,“ nepřestal jsem si ulevovat.
V kuchyni to vypadalo, jak u mě v trenkách. Všude kolem se něco povalovalo. Kousky obalů od polohrubý mouky, otevřený zavařeniny, skořápky od vajíček. Uprostřed toho bordelu stála ona, jak jí kuchařskej bůh stvořil. Vlasy nakrátko zvýrazňovaly její dlouhej krk.
Holka, holka, napadlo mě, proč já? Proč zrovna já?
Z lednice jsem vytáhnul plechovku pivka. Vysál jsem ho na ex. Prázdnou plechovku jsem hodil do koše. Už v něm byly dvě zuhelnatělý hroudy, vzdáleně připomínající bábovky. První padlí války o nezávislost na rychlým občerstvení.
,,Ty hovada hovadský. Proč já do tý práce vůbec lezu?“
Naklonila se ke dvířkám trouby. Nakoukla dovnitř přes ohnivzdurný okýnko. Málem jsem přepadnul.
,,Vypadá to dobře,“ řekla do toho okna.
,,Doktor mi už dávno nabízel invalidní důchod. Ale já ne. Já si hraju na machra a přitom ze sebe nechám dělat kokota na n-tou.“
,,Dělám bábovku, víš?“ Otočila se ke mě. Ale zůstala předkloněná.
Zdálo se mi to, nebo na mě mrkla? Kurvakomma, už se ani nedokážu spolehnout na svoje smysly. Mohl bych bejt její táta. Ne. Děda. Skoro. Stejně je to šílený. Když někam jdem, nedržíme se ani za ruce, aby mě nesebrali.
,,Di mi někam s bábovkou. Celej den se v práci honím, jako pakůň a voni ze mě nakonec udělaj blbce.“
Otočila se zpátky k okýnku a netrpělivě přešlápla z jedný nohy na druhou. ,,To je doba,“ vzdychla. ,,Nemůžu se dočkat.“
Něco na mě funguje. Něco ne. Teď se mi stáhlo hrdlo a zpotily dlaně. Jestli udělám jeden krůček, už mě nic nezastaví. Aniž bych zvednul nohu, vyšoupnul jsem ji před sebe. A je to tam. Došel jsem k ní a chytnul jí za zadek. Byl horkej, jak ty kamna. Přimáčknul jsem si ho do klína. Chytla se za madlo dvířek a mírně rozkročila nohy.
Někdy mi bylo trapně. Kolikrát jsem se ptal, čím jsem si tohle zasloužil. Takhle jsem ale přemejšlel potom. Nikdy ne před tím.
Jednou rukou jsem si rozepínal poklopec, druhou jsem jí zajel mezi nohy. Během okamžiku jsem byl prstama v ní. Ať mi všichni odpustěj, ale já to beru, jak to ke mě přichází.
,,Tak, co bylo v tý práci?“
,,Co se pořád staráš? Hlídej si tu bábovku.“
Ňáká práce. Koho to, kurva, zajímá?