Křižovatka bez semaforu

Slzy se jí z víček draly, jakoby měly na spěch. Rozmazaly i poslední zbytky líčidel. Jí to však bylo jedno. Vždyť je stejně ošklivá! Musí do obchodu, bráchovi pro plínky. Jak to nesnášela! Ty plínky, bráchu, všechny. To, co jí provedli, nikdy nezapomene. I ti, o kterých si myslela, že ji nikdy nezklamou, těžce zradili. Už je to týden a bolí jí to, tam uvnitř, hrozně moc. A oni se chovají, jak kdyby se vůbec nic nestalo. Dívají se po ní, jako co blázní. Auta si tu projíždějí taky, jak kdyby tu ona nebyla, lidé se zase smějí, ten jejich příšerný smích se zařezává hluboko do ušních bubínků, jak nenáviděla, když se někdo hlasitě smál! A zrovna jí! Autobusy jezdí podle jízdních řádů, obědy se vydávají stále přesně na minutu, v potravinách otevírají za odbíjení sedmé, čas běží zase dál, vůbec nic se nezměnilo. Jen semafory nefungují. Ale to každou chvíli, stále se opravují. Stačí přejít křižovatku a pak se před lidmi může schovat do obchodu, za regály. Aby na ni nikdo neviděl, aby si jí nikdo neprohlížel, jak kdyby byla bláznivá. Už chtěla vykročit pravou, když stříbrné BMW se nějak nebezpečně blížilo. No tak počká. Levá strana se zdá být v pořádku, avšak na pravé straně se k přechodu blíží kamión. Už ji to přestávalo bavit. Nikdo na ní nebere ohledy. Copak je neviditelná? Co ji dnes ještě čeká? A co zítra, pozítří? Jeden den jako druhý, akorát zítra nebude muset pro plínky. Ale zase třeba bude muset koupit Sunar. Zelenou dodávku má na obzoru. Možná to stihne přejít. Její myšlenky to však nechtějí stihnout. Ale ona má strach. Co když potom bude ještě všechno horší? Nakonec se odhodlala, už se nedívala doleva, jak daleko je ta dodávka, jednoduše vykročila. Celá se třásla, nohy slabé jako dva provázky, ale přece jen šla. Šla jsi pro vysvobození. Jediné, co si pamatuje, bylo pištění gum, klakson, tříštění skla a bílé světlo. To ale nebylo to vysvobození, o kterém před tím snila. Ještě žije…