Šepot...

Chichot se rozléhá místností. Nic v ní není. Smích zní nuceně, děsivě. Nikdo tu není, ale šepot je slyšitelný tak, jako by někdo ti šeptal do ucha, když jseš v teple domova, když spíš.

Rozhlížíš se. Holé, bílé zdi jsou tvým jediným společníkem. Nejsou tu dveře ani okna. Měla by tu být tma, ale je tu světlo, jež tě obklopuje. Záře přichází z celého tvého já, ale zároveň odnikud.
Nevíš jak jsi se sem dostal. Chlad, jež čiší z prostoru, tě objímá a hladí rukavicí tvořenou tisíci jehličkami.
Hrubý hlas stále šepotá děsivá slova. Slova smrti, obviňování, zloby. Hledáš původce a majitele toho nenávistí překypujícího hlasu, ale nevidíš ho.
Stěny se znenadání začínají přibližovat. Pomalu, jakoby si vychutnávaly tvůj pocit beznaděje, který bezcitně svírá tvé srdce.
Jsou už kousek od tebe, každou vteřinou se tě dotknou, a začnou tvé tělo drtit. Zavíráš křečovitě oči. Z děsu co přijde.
Nic.
Se strachem zvedáš víčka, jež chrání tvé oči před pohledem, co tě čeká. Rozechvělé zorničky hledí na prázdno kolem tebe.
Pohled sklouzává k zemi. Zemi pokryté našedlým, nehostinným betonem. Slza stékající po tvojí tváři skápne na podlahu. Vsakuje se do nenasytných pórů.
V místě dopadu začíná rašit tráva. Roste neuvěřitelně rychle. Během chvíle tě obklopí vysoká svěží zeleň, sahající ti po kolena.
Avšak tráva se začíná měnit v košaté stromy podél úzké pěšiny.
Šelest stromů a dávivá tma nahradila barevnost prostředí, jež tu bylo ještě před okamžikem.
Kráčíš po cestičce, která není osvětlená. Jdeš sám. Nechodíš takto často. Praskání větviček za tvými zady tě nutí otáčet se. Zrychluješ krok. Chceš pryč. Srdce se zběsile rozpumpuje a vhání krev do nohou. Hruď se zvedá v nepravidelném rytmu. Blíží se to a ty se nemáš kde ukrýt.
Ticho, tma, jen ten šepot…
Led se probořil a ty padáš do chladných, mrazivých vln. Voda ti vniká do plic, když se snažíš nadechnout. Marně bojuješ o život. Nemáš sílu.
Hladina se nad tebou uzavírá. Uvězňuje tě ve své nekonečnosti. Nemůžeš pryč. Stáváš se její součástí…

Ten tvrdý, nelítostný hlas, šepotající ti do ucha, když spíš, je tvá vlastní duše, varující tě před tím co tě čeká.
I přesto, že procitáš do nového dne, jednou tě tvoje duše pohltí a ty zemřeš. Tělo se stane nepodstatným. Zůstane tu jen myšlenka, vzpomínka…