Odpustky

Začátek patnáctého století po Kristu. Ve Vatikánu sedí tři papežové a rvou se mezi sebou jako obyčejní sedláci, aby vyhráli a svrhli ostatní dva. Doba největších hříchů, kdy snad ani jedna duše není čistá. Ale zas, nikdo nepůjde do pekla, stačí se jen vyplatit. Odpustky stojí od několika stříbrných až po měšec zlaťáků, to podle hříchu, který spácháte. Děkujte bohu, že je vám odpuštěno...
Chladné tlusté zdi, zdobené sloupy a vitráže na lidi působí dojmem drobnosti a nicotnosti. Kroky jedince tu zní jako kroky tisíců. Jak monumentální místo. Ano, kněží to postavili dobře, aby to hnulo s průměrným lidským svědomím. Mé kroky se zastavily u zpovědnice a vlezl jsem dovnitř. Vzorně jsem se usadil na dřevěné sedátko a klidně oddechujíc, jsem čekal na kněze. Už tam seděl a odkryl stěnu mezi námi.
„Otče, zhřešil jsem,“ započal jsem náš rozhovor.
„Ach, dítě boží, co jsi udělal?“ zeptal se a zavrtěl hlavou. Vsadím se, že už v duchu vypočítával, kolik mi dá sazbu, když si mě nenápadně prohlížel a já se musel pokorně dívat před sebe.
„Vzal jsem si násilím dívku. Byla tak mladá a krásná. Něco uvnitř mého těla, mě nutilo to udělat. Ještě teď vidím křivky, cítím teplo jejího těla na mých prstech, slyším její dech, její křik.“ Zvedl jsem hlavu a podíval se na dveře od zpovědnice. Mluvil jsem pravdu, kdykoli jsem zavřel oči, viděl jsem její nahé tělo před sebou. Ano, škubala se a bránila, ale copak měla proti mně šanci? Slyšel jsem jen mlasknutí kněze. Asi si představil svou manželku za mlada a nebo tu lehkou dívku z rohu ulice, se kterou se schází? Ovládl jsem se, abych se nezasmál.
„Musíš se kát a věnovat Bohu jeden stříbrný,“ prohlásil otec rádoby bez chtíče a kývl hlavou na bibli v mé části zpovědnice. Zavrtěl jsme hlavou, dívajíce se na knihu všech knih.
„To není vše, otče,“ vzdychl jsem si, „pošpinil jsem její jméno, jméno její rodiny. Prohlásil jsem ji za děvku. Řekl jsem všem, že šla dobrovolně. Teď jí vedou na pranýř a jejího otce jdou zabít. Za to, že jí to dovoloval a dokonce jí k tomu pobízel,“ zašeptal jsem tak přesvědčivě, že jsem sám obdivoval své herecké umění.
„Bůh je milosrdný a odpouští ti, když se budeš kát a dáš dva stříbrné,“ prohlásil otec a já připitoměle přikývnul. Vložil jsem dva stříbrné z měšce do bible, do předem připraveného výřezu v knize. Chtělo se mi zvracet nad tímto ústavem ‚Boha‘. Obohacovat se na těch, co slepě věří. Na těch, kteří se nemají k čemu jinému vzpínat. Zvednul jsem se a otevřel dvířka.
„Děkuji, otče,“ řekl jsem k starému muži, jenž vystoupil též. Pokýval na mě hlavou a pokřižoval mě. Poslušně jsem s pokleslou hlavou držel jako beránek pastýře.
„Každému dojde odplaty, pokud se nebude kát, synu, mysli na to. Amen,“ pravil otec a já se usmál.
„Ano, otče, staniš se,“ přitakal jsem a šel tou dlouhou chodbou ke dveřím. Vitráže zářily, ačkoli už byl večer. U dveří jsem se otočil k otci, který vybíral peníze z knihy.
„Otče? Vaši dceru právě pranýřují,“ oznámil jsem mu a rozevřel dveře. Za mnou stál dav sedláků a obyčejných řemeslníků. Každý z nich držel v ruce vidle a nebo pochodeň, valili se ke dveřím. Hodlali popravit otce hanebné dívky. Toho samého, co mi odpustil za dva stříbrné. Nu což, aspoň nepůjdu do pekla.Díval se tak vyděšeně a překvapeně. Ale došlo přeci na jeho slova: Každému dojde odplaty, pokud se nebude kát...
Sotva se dav vřítil dovnitř, já vyšel ven, abych se schoval ve spleti uliček. Schoval jsem se v hostinci poblíž kostela. Měl jsem na něj krásný výhled. Vitráže barevně se světlem hořely, jako kdyby uvnitř byl svatý, možná že i byl. To se dostavila spravedlnost. Spokojeně jsem upil ze svého džbánu piva.