Ulice starého města by mohly vyprávět

Kráčím temnou londýnskou uličkou, už ani nevnímám zašlé viktoriánské domy, které zde jsou poskládány, jako by nikdo ani neplánoval jejich stavbu. Vedle mě zablikala plynová lampa a první kapky podzimního deště se mi začaly vpíjet do vlasů. V mysli mi stále vyvstávala myšlenka, kterou jsem se již tolikrát snažil potlačit. Stále jsem si opakoval, že ponurá podzimní atmosféra probouzí nostalgickou náladu u žen více, nežli u mužů. Ale změna chování, nejdříve u dcery a poté i u mé ženy Emily, mě nenechávala klidným.

Pohroužen v těchto úvahách jsem si ani nevšiml, že jde proti mně vysoký muž v tmavém plášti. Do tváře jsem mu neviděl, kvůli kápi, která budila velmi nepříjemný dojem. Chtěl jsem se mu vyhnout a pokračovat dál touto zapomenutou uličkou, kterou si obvykle pro cestu domů nevybírám.

Ale náhle ke mně promluvil chraplavým hlasem: ,, Přeji dobrý večer, lorde Heartingu.“ Na chvíli jsem se zarazil, jak je možné, že zná mé jméno, ale hned jsem se vzpamatoval a pozdrav mu oplatil. Čekal jsem, co mi asi chce říci, neměl jsem náladu se vyptávat na zbytečné věci. Nemusel jsem ho však dvakrát pobízet, hned spustil: ,, Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale cítil jsme povinnost Vám sdělit jisté informace. Musíte mi však slíbit, že se mě dále nebudete vyptávat.“ Chvíli jsem přemýšlel o jeho slovech, ale jak už jsem řekl, neměl jsem dostatek energie, abych mu odporoval. A tak, možná jen ze zvědavosti, jsem spěšně odpověděl: ,,Zdá se mi vaše řeč prapodivná, ale dobrá, slibuji. Teď mi povězte, co jste měl na srdci.“ Muž si odkašlal a odvětil: ,, Lorde Heartingu, s Vaší ženou není něco v pořádku. Měl byste být ostražitější. Každou noc opouští dům a vydává se na toulky odlehlými uličkami. Slyšel jste již přeci legendy o upírech? Copak jste si nevšiml, jak je bledá? Pokud se chcete přesvědčit o pravdivosti mých slov, jděte se podívat dnes 3 hodiny po půlnoci do uličky vedle starého kostela, poblíž tohoto místa. Ale teď mě již omluvte, mám naspěch. Dobrou noc.“

A tak, jak nepozorovaně se objevil, tak i zmizel.
Přidal jsem do kroku a srovnával si v hlavě, co jsem se právě dozvěděl. Ano měl pravdu, Emily bledá byla. A také jsem každou noc slyšel nějaké šramocení. Ale pořád se mi tomu nechtělo věřit. Emily a upírka, či co se mi to snažil naznačit? To se mi nezdálo. Než jsem stačil dojít k nějakému závěru, byl jsem již před domem.
Emily seděla u petrolejky a vyšívala. Její pleť se mi zdála tak nepřirozeně bledá! Naše dcera Mary byla ve svém pokoji, ostatně jako vždy v poslední době. Byla uzavřená, moc toho nenamluvila a postrádala tu svoji jiskru a energii.

Řekl jsem si, že si půjdu brzy lehnout a v noci se vydám sledovat Emily. Moje zvědavost mě pohltila. Byl jsem jí proslulý. Popřál jsem Emily dobrou noc a s výmluvou, že mi není dobře, jsem si šel lehnout ke krbu. Velmi tvrdě jsem usnul.

***

Probudily mě věžní hodiny, když odbíjely půl třetí ráno. Emily nebyla ve své posteli ani nikde jinde. Vydal jsem se na cestu nočním Londýnem. Teprve když jsem se ocitl v té samé uličce, kde jsem potkal toho podivného muže, začal jsem uvažovat, co dnes asi spatřím. Hlavou se mi honily různé představy a myšlenky, hlavně na to, co se děje s mojí ženou. V poslední době otřásaly Londýnem strašidelné povídačky o upírech, jak již řekl ten muž z uličky. A ačkoliv jsem jim nikdy nevěřil, začal jsem si to dosazovat k Emily – byla bledá, nikdy jsem ji neviděl jíst, měla tmavé kruhy pod očima… Zatřepal jsem hlavou, abych zaplašil tyto úvahy. Zhluboka jsem se nadechl a vkročil do slepé uličky.

Naskytl se mi otřesný výjev! U nízkého špičatého plotu ležel na zemi jakýsi muž a nad ním klečela Emily. Ústa měla přitisknutá k jeho šíji, ale jakmile mě zaslechla, zvedla hlavu. Rty měla zbrocené krví a v očích nepřítomný výraz. Zatočila se mi hlava. Nebyl jsem schopen jediného pohybu. To není možné, aby Emily byla upír! ,,Ne!“ zařval jsem. Vrhnul jsem se mezi ně, ale Emily mě odrazila překvapivou silou. Než jsem se stačil vzpamatovat, Emily se již opět skláněla k muži.

Sebral jsem všechnu sílu a popadl Emily za ramena a prudce ji odhodil stranou od muže. Ten byl v bezvědomí. Nechal jsem ho ležet, určitě se brzy vzpamatuje. Teď mě zajímá jen Emily.

Ale co se děje? ,,Emily?“ otočil jsem se. A spatřil ji. ,,Proboha ne! Emily!“ Ležela zády opřená o nízký plot ve zvláštní zlomené poloze. Přistoupil jsem blíž a uviděl co se stalo: Nebyla o plot opřená, nýbrž na něj nabodnutá. Hrot jí vyčníval uprostřed břicha a po těle jí stékaly prameny krve.

,,Ne, Emily…Co jsem to udělal?“ zlomil se mi hlas. Emily byla mrtvá. V tom zmatku jsem si neuvědomil, že je zde plot a hodil jsem jí přímo na něj. ,,Co budu teď dělat?“ pomyslel jsem si. Nemohu jí tu nechat. Vzal jsem ji do náručí a vydal se domů. Nic jsem necítil, jen tupou bolest. Byl jsem v šoku, pořád mi nedocházelo, co se právě stalo.

***

Doma bylo nezvyklé ticho, prázdno… Položil jsem Emily na postel a šel jsem pro Mary. Nemohl jsem ji ale najít. ,,Mary?“ volal jsem. Ale nikdo se mi neozýval. Náhle jsem spatřil na stole složený list papíru.Ve spěchu jsem jej začal rozbalovat. A nemohl jsem uvěřit vlastním očím: ,,Tatínku, píši tento dopis, protože cítím, že možná už nebudu mít šanci Ti to říci. Jednou, když jsem šla večer domů, jsem v jedné zapadlé a temné uličce spatřila hroznou věc. Nějaký vysoký muž v tmavém plášti s kápí přes hlavu tam probodl nějakého jiného muže. Lekla jsem se a vykřikla jsem. Ten muž s kápí si mě všiml a já začala utíkat. Honil mě a zastavil se až před naším domem. Byla jsem vystrašená, bála jsem se o tom někomu zmínit. A od té doby začala být maminka zvláštní. Myslela jsem, že je nemocná, protože hned druhý den jí pravidelně navštěvoval jakýsi pán a dával jí prášky, po kterých vůbec nemluvila a někdy i omdlévala. Ten pán k ní stále mluvil a točil jí nějakým závažím před očima. Včera tu byl zase, ale nebyl sám.
Slyšela jsem jak tomu druhému říká: ,, To děvče bylo svědkem, zítra musí zmizet.“ Tatínku já se bojím…“
Ten dopis byl jako zlý sen, teď mi to vše došlo! Takže vše byla jen léčka? Emily měla odlákat mojí pozornost? Dali mi do hlavy, že je Emily upírka abych ten večer opustil dům a oni mohl unést Mary! Nemohl jsem tomu uvěřit. Vše bylo nahrané a Emily zhypnotizovaná.

Zemřela úplně zbytečně a navíc mou rukou! A to jen kvůli té mé zatracené zvědavosti! V tu chvíli jsem se nenáviděl. Vše bylo ztraceno, přišel jsem o ženu a možná i o dceru. A mohu za to jen a jen já! Jak mě jen mohlo napadnout, že by se ta příšerná legenda o upírech mohla týkat Emily? Když o tom zpětně přemýšlím, je to absurdní! A co Mary? Vůbec mě nenapadlo si s ní promluvit! Co jsem to za muže a za otce?

Bezmyšlenkovitě jsem sáhl do šuplíku pro revolver. ,,Ne, to stačí! Musím se vzpamatovat! Mary je ještě možná naživu.“ Řekl jsem si a vyběhl z domu automaticky do té nejméně osvětlené ulice. Běžel jsem jako o život. Srdce mi vyskakovalo z hrudi. Najednou jsme zaslechl klapot koňských kopyt. Vyběhl jsem ze zatáčky a přímo před sebou jsem uviděl kočár směrující pryč z Londýna.

,,Nemůže to být nikdo jiný než oni!“ nabyl jsem přesvědčení. Zrychlil jsem ještě více, až jsem byl jen 20 stop od kočáru. A v zadním okénku jsem spatřil sinalou tvář mé Mary! Byla v bezvědomí…nebo mrtvá. Neváhal jsem ani vteřinu. Vytáhl jsem revolver a jako nepříliš zkušený střelec jsem stiskl spoušť. Ozvala se rána a koně se splašili. Vzepjali se na zadní a kočího shodili z kozlíku. Nebyl to nikdo jiný, než ten muž v kápi! Bylo mi jasné, že na vyjednávání je pozdě. Už jsem začal mířit na jeho hruď, ale v tu chvíli jsem viděl, že už je to zbytečné, při pádu si zlomil vaz.
V pravou chvíli jsem se otočil, abych odrazil útok dvou hromotluků, kteří hlídali Mary v kočáře.
Jeden spadl na zem a vyrazil si dech. Ten druhý mě chytil kolem pasu, jako kdyby mě chtěl rozmačkat. Otočil jsem ruku s revolverem a vpálil mu ránu přímo do břicha. Sevření povolilo a já jen cítil zápach spálené kůže a uslyšel dunivou ránu, jak dopadl na zem. Rychle jsem skočil ke kočáru a rozrazil dveře. Byla tam Mary. Zkontroloval jsem jí tep a zjistil, že žije. Bohudík! Jaká to pro mě byla úleva! Rychle jsem jí vzal a uháněl pryč. Myslel jsem jen na ni a její bezpečí.

Doma jsem jí položil na pohovku. Během chvíle se probrala. Ale na mé otázky nedokázala odpovědět. Nic si nepamatovala. Možná to byla určitá satisfakce. Nechal jsem jí odpočívat.

Teď na ní dám pozor. Je to to jediné, co mi ještě zbylo. Nechci o ní kvůli své zvědavosti a neopatrnosti přijít. V životě jsem se měl něco naučit a tak se i stalo. Bohužel tvrdou ranou přímo do mého srdce…