představení

Celý život je jako představení. Divadelní hra. Prkna jeviště jsou mojí půdou, zemí. Zemí, kde jsem se narodila. A přece ne tak docela… Člověka postaví na prkna jeviště až jeho první krůčky. A přesto si neuvědomujeme, že hrajeme hru. Někteří si to uvědomí brzy, jiní později, někteří až na sklonku života. Ale někteří - ti nejšťastnější – si to neuvědomí nikdy.
Já jsem si to uvědomila až příliš brzo, příliš brzy na to, abych se s tím dokázala vyrovnat s celou tou maškarádou a vším okolo. Patřím k těm nejsmutnějším a zároveň těm nejveselejším lidem na světě. Skvěle hraji každý den svoje představení a čím dál víc se snažím se přesvědčit, že to je skutečný pravý život, skutečné pravé já. A čím dál víc vím, že není.
A pak jsou dny, kdy vím, že jsem to skutečně já. Jako probraná s transu se dívám na svět kolem sebe a najednou nevím co je to venku za lidi, co je to za kamarády, za lásky?? Hledím na ně, z hlediště, a nestačím se divit, co se odehrává na jevišti. Dyť já je vůbec neznám…
Jak může člověk věřit druhému, když po letech co ho zná, zjistí, že je to úplně někdo jiný? Kde jsou jeho hodnoty? Charakter? Kde jsou ty společné chvíle strávené na obláčku? Jsou pryč. Nenávratně pryč… Smířit se s tím, je jedna z nejtěžších úkolů hlediště. Smířit se s tím, že věci z hlediště už nikdy nezapomenu. A když se pak vrátím na jeviště, jen těžko můžu zapomenout na to, co jsem viděla z té druhé stránky.
Dá se však zapomenout na člověka, jež se nesmazatelně vryl do srdce? Dá se zapomenout na někoho, byť by sebevíc zradil, kdo o vás ví nejvíc na světě? Je dobře ho vymazat ze života?