Padlým andělem

„Támhle někdo leží. Pojď, podíváme se proč? Taky mám strach, ale přeci mu musíme pomoci. To se Ti řekne, ale svědomí mi to nedovolí. Buď půjdu s Tebou a nebo bez Tebe, tak si sama vyber. Co ještě? Každá prováhaná vteřina může tu osobu stát život. Jestli se bojíš, zůstaň! Jestli se bojíš o mě, chytni mě pevně za ruku a jdeme. Co Vám je? Jste v pořádku? Co se Vám proboha stalo?“

V den, kdy jej opustil nejvyšší. Kdy zasloužil si trest za skutky své. Shořela mu křídla a pocítil skutečné lidství – hořkost, bolest, strach, bezmoc, nejistotu. V tom koutě ležel a nevěděl, jak se vším naložit. V prvních chvílích chce vše vzdát, ale pak pocítí ono. S každým z nás má nějaký úmysl. Stal se člověkem, aby prozřel. A ve chvíli, kdy mu kolemjdoucí podal ruku, pocítil skutečné lidství – pochopení, soucit, lítost, pokoru, radost.

Není to lehký začátek cesty, že? Vědět, co jiní netuší, a přesto netušit, co jiní vědí. Být v těle člověka s pamětí však nadzemskou. Svět se stává labyrintem a je na každém, jak jím projde. Jak ale jít, když znáte cíl? Když celou dobu žijete na druhé straně? Nezbývá nic jiného než zapomenout a vyrazit k získání zkušeností nových lidských…

„Schovával jsem lidi pod svá křídla. Chránil jsem je a dokázal je dělat šťastnými. Co mělo přijít, přišlo. Nedokázal jsem se vyrovnat s mocí mi danou. Hledal jsem, ale byl jsem slepý. Byl jsem špatný. Budu dobrým člověkem. Ti dva jsou možná ta správná cesta, nebo taky ne? To rozhodnutí je na mně a já vstanu a vykročím společně s nimi…“

----------------------------------------------------------------------------------------

Voda se v rybníce vlnila pod nápory svěžího větru. Šum větví doprovázelo šplouchání vlnek o břeh. Bezhvězdná noc, nebe plné mraků. Těžko se hledá cesta. Lze jen pomalu našlapovat a poslouchat okolí. Spousta tvorů spí, ale zaslechnout pohyb křídel netopýra není problém. Tma se rozprostírá nad celým tím krajem a tiší svědci jí nahlížejí. Příroda nespí, jen ukazuje svou druhou tvář.

„Miluju ji. Je pro mě mým druhým já. Nechci si ani představovat, že bych někdy bez ní byl. Občas se nechám unést svými emocemi, ale podívej se na ní. Copak by se na ní někdo mohl déle zlobit? Ne, to prostě nejde. Jsem šťastný za každý večer, kdy vedle mě spí a já můžu slýchávat její klidné a pravidelné oddychování. Jsem šťastný za každé ráno, kdy se vedle ní probouzím a její úsměv rozzáří mi den.“

„Nejde to! Potřebuju je někde rychle sehnat. Nedokážu se toho zbavit. Já prostě musím. Chce je po mně. Zadarmo nic nedostanu. Kde? Jak? Prosím, proč mě tak zkoušíš? Půjdu. Já to udělám. Není prostě žádná jiná volba. Chci vše, co máte! Rychle, dělejte! Nenuťte mě, abych někomu z vás ublížil. Co ty? Dej mi vše, co máš?“

Disharmonie narušila všechen klid. Kdyby bylo volby, měnil by? Rozpřáhne ruce, své prázdné ruce. Překvapení, které jako ne-člověk nikdy nemůže čekat v danou chvíli, jej teď zastihlo. Souboj o jeden z jejích prstenů. Její rytíř svou lásku nedá! Střela! A třetí se kácí k zemi. Nebyl člověkem dlouho, ale natolik chvil, aby mu z úst uniklo:

„Tak takové je to být člověkem…“