Poznání ?

Byli jste si někdy vědomi toho, co je za zdí ? Chápali jste někdy život tváře v zrcadle, aniž byste ji brali jen jako svůj odraz? Nevěřil jsem, nevěří mi a stejně tady jsem, svědek míst, svědek propastí, svědek prostoru.Život vás může zahnat kamkoli, život je jedno velké nepoznání. A co je nejsmutnější, že ani těsně před smrtí člověk neví o životě vše. Ale smrt knihu poznání otevře a dá vám kousek přečíst...

Už dlouho přemýšlím o konci, už natolik dlouho přemýšlím o konci, že jsem připraven to dokázat. Nikdo nestojí mi v cestě, nikdo mi nebrání, abych tenhle svět opustil. Svědomí ? pche, už dávno nemám svědomí. Bylo tak dlouho pronásledováno, až jej vrah dostihl a desetkrát nožem probodl. A i když mám pro někoho ty nejčernější myšlenky, tak nikdo z lidí nepozná, nevycítí, co se právě chystám udělat. Celá myšlenka se vám však vtiskne do duše...

Bol, který mě ubíjí, mi nedá spát. Nechci už nadále žít, vím to, že smrt je mým vykoupením. Dívám se do tmavé noci ze svého okna. Všichni spí. Nejvyšší čas sáhnout po těch tabletách, po kterých se už nevzbudím. Než mě najdou, už to bude nevratný proces. Jsem natolik srab a natolik se bojím bolesti, že toto je jediný způsob. Smrt si jde pro mne.

Sáhnul po lahvičce s prášky a vysypal si je na ruku. Už se chystal začít své bonbony na cestu vysvobození polykat, když tu náhle...když tu náhle něco stálo na ulici. Objevil se děsivý chlad. Ta postava byla zahalená do černého hávu, měla přes sebe černou kápi a v ruce kosu..Proboha, to je Smrt! Prášky se mu úlekem vytratily z rukou. Pomalu se na něj otočila, ale v kápi nešlo ničeho spatřit, uvnitř kápě byla strašná tma, děsivá tma. Už to nevydržel, nechtěl se dívat, ale nohy mu stály na místě a nemohly se pohnout, ruce jakoby měl přilepené k parapetu. Prosím ne, já nechci, prosím. Se zrychleným dechem doufá, že ho smrt vyslyší a odpustí. Smrt nezná odpuštění a pomalý její krok se blíží...

Jak blízko už stál smrti, když se otevřely dveře a jeho spolubydlící ho nachází s prášky rozsypanými kolem něho a jeho samotného zkrouceného na podlaze...

Toho dne jsem přestal být sebevrahem. Toho dne jsem chtěl žít a už nikdy nepoznat tuhle tvář Smrti. Nebylo mi to však souzeno.

Možná půjdu s nimi. Možná se také vrátím domů. Měl bych se vrátit domů, už je docela pozdě. Nebudu trhat partu, když je zábava v plném proudu. Přesto stále ve mně zůstává ten nepříjemný zážitek. Tma se od té chvíle stala velice záhadným prostředím. Život už nikdy nebude jako před tím. Dlouho jsem po smrti volal a teď ? Teď před ní unikám. A oni se vesele baví a nepoznají, že mě něco sžírá. Zkusím být opět ten starý kamarád jako dřív a bavit se s nimi, i když to bude ode mě značně povrchní. Přetvářka je mým jediným ochranným krunýřem. Krunýřem neproniknutelným, krunýřem neprůhledným.

Cítili jste někdy strach? Poznali jste někdy jeho medvědí objetí? Nikdo jiný mě poslední dobou tak krásně nechytnul. Škoda jen jeho vedlejších efektů jako třeba pocitu stísnění. Před očima mám neustále její obraz, postava temna s černým pláštěm, kutnou a kosou. Ačkoli se bojím každého dalšího kroku, jdu tmou s nimi a dokážu více či méně vtipkovat, dokážu nezávazně klouzat po povrchu...

Jeden z nich, ze šťastných, otevírá dveře. Jak moc jim závidím, že dokážou žít, já už dokážu jen přežívat a strach mě celého svazuje čím dál víc. Můžu být povrchní a lidé jsou natolik slepí, že můžu být v klidu. Ovšem kdo zcela jistě strach pozná je jeho pes. On pozná, že mé duši bylo uštědřeno mnoho ran, že má duše krvácí. Stačí, aby se přiblížil a ví, že v mých očích je smrt a na mé mysli provazy nejtěžších obav...

"Proč ten pes tak štěká?"

...................MEMENTO MORI.....................

Jak zvláštní je lidská mysl. Ve společnosti dobrých lidí najednou opouští hlavu černé myšlenky. I klouzáním po povrchu může člověk na chvíli ztratit pojem o svém neštěstí. Pes už byl venku a jediný symbol mi nebyl na očích. Kdy se vrací vzpomínka zpět ? Když začne skupina místo vtipů a her vytahovat duchařské historky. Ano, nevěřil jsem, nyní mi každá přišla jako hřeb do rakve a já ležel živý v ní....

Na půdě visí starý kříž. Děda se s ním jednou v noci vrátil, neřekl odkud ho má, okamžitě ho pověsil na půdu, kam po té často o samotě chodíval a modlil se před ním. Až na smrtelné posteli prozradil, že jakmile se jej dotknul, měl vidění. Poznal svůj osud a budoucnost v životě těsně před smrtí a po smrti, věděl, co ho čeká...otec se ho bál, ale na půdě pořád visí....

(Poznat tak jestli můžu v klidu žít, takhle už dál nemůžu existovat, potřebuju vizi kříže)..."Nevěřím, klidně se ho dotknu." A tak vznikla sázka, sázka o to, zda- li kříž otočím, aby poznali, že jsem se ho dotkl. Jak milosrdní, dali mi na cestu baterku....

První schod: A já měl cestu za poznáním, za vysvobozením ? Cestu z pekla. Ano, život se mi stal peklem, je to má posmrtná budoucnost za mé skutky ? Budu pykat a toto stání na hranici tomu nasvědčuje?
Druhý schod: Dokážu se dotknout kříže ? Co když hrůza dotyku bude mnohem silnější než ten večer...ten osudový večer...
Třetí schod: Musím se ho dotknout, musím, není jiné cesty, dostal jsem se na scestí a toto je možná záchranné lano?
Čtvrtý schod: A co když je to zhouba ? Konečná cesta...
Pátý schod: Stejně nemám na výběr. Tohle přežívání je zhouba. Co když to bude vysvobození?
Šestý schod: JÁ CHCI ŽÍT!
Sedmý schod: Budu žít?
Osmý schod: ....

Ten kříž je nepřehlédnutelný. Krok za krokem se k němu blížím. Mířím za svým poznáním. Potřebuji to vědět, potřebuju znát...

Ruka se dotkla kříže a ozval se andělský chór, ozářilo jej přímo božské světlo. Drží se kříže pevně a naslouchá zvukům, které jeho uši nikdy za celý svůj život nezaslechly a pomalu s křížem otáčí...a světlo se vytrácí, světlo mizí a z andělského chóru začíná být čím dál větší skřek, ale pohyb ruky už nedokáže zastavit, otočí křížem a...?

Baterka nesvítí, po tmě se snažím dostat zpátky. Něco se mi nezdá, je tu cítit příliš velký chlad...Držím se zdi a podél jdu pomalým krokem, ještě jsem se nedokázal ve tmě zorientovat, ale je tak hustá, tak temná a je mi strašná zima, přímo cítím, jak mi tuhne ruka. Dole se svítí, jak dobré znamení. Snažím se jít rychle za tím světlem, ale nejde mi to, je mi strašlivá zima. Už spíše jen sunu nohy po zemi, když...

Jako by se svět změnil, nevidím barvy, vše se slilo do různých odstínů černé, šedé a bílé. "Lidi, kde jste?" V pokoji nikdo není. Nikoho nevidím, počkat...ten stín se pohnul, jeden, dva, tři...kde to jsem? Kde to proboha jsem?...V duchu ještě chvíli se ptám , než mi dochází, že jsem ve světě stínů, pořád mi je strašná zima, těžko se hýbu...otočím křížem zpět...to bude správné řešení...otočím se a půjdu zpátky na půdu...

Aaaaanooo, jdu ssssi pro tebe - strašlivé zašeptání mi projelo zády jak ostrá dýka. Nechci se otočit, přesto tak činím a spatřím ji...Smrt je tu a je tu kvůli mně, v ruce má svou kosu a kráčí ke mně čím dál blíž...pohni se, pohni se, pohni se, schod za schodem, otočím křížem, vše bude v pořádku, otočím křížem a zachráním se...osmý schod...už jen kousek...

Ve chvíli, kdy jsem vystoupil po schodech se rozmáchla a sekla a já padal, v tu chvíli se vše změnilo...

Lékařská zpráva jako příčinu smrti udala zlomený vaz následkem pádu ze schodů...

Možná, že nedokážete něčemu takovému věřit, taky jsem dlouho nechtěl. A stejně tady jsem, svědek míst, svědek propastí, svědek prostoru.Život vás může zahnat kamkoli, život je jedno velké nepoznání. A co je nejsmutnější, že ani těsně před smrtí člověk neví o životě vše. Ale smrt knihu poznání otevře a dá vám kousek přečíst...ne, teď ještě není váš čas, ale jednou si přijdu i pro vás...