Kdybych měla křídla....

Kdybych měla křídla….co bych byla? Co bych prožívala?
Kdybych měla křídla….mohla bych být andělem. A co víc, mohla bych být archandělem a vznášet se nad zemí jako poslední požehnání Boží. Létala bych nad domy nemocných, stírala bych slzy z tváří trpících. Kdybych byla anděl, prožívala bych bolest celého světa, drsnou a nekonečnou.
Kdybych měla křídla…mohla bych být třeba i motýlem. Malou barevnou střelou, létající z květu na květ, každý den, celý život. A jaký by to byl život? Velmi krátký. S krátícími se dny by zima objala má hebká křídla a mráz by rozdrtil křehký krunýř mého života.
Kdybych měla křídla…mohla bych býti ptákem. Hrdým a vznešeným fénixem, který prožívá věčnost v plamenném žáru svých vlastních křídel. Prožívala bych nekonečnou strast smrtícího plamene, která by mě stále znovu a znovu zpopelňovala.
Ale mohla bych být i ptáčkem zcela obyčejným, maličkým, bojujícím ze dne na den o přežití. Bojovala bych s civilizací vytvořenou člověkem. S auty, letadly, ba i s obyčejným sklem. Ale bojovat se nedá věčně a jednou by našli mé jemné perutě zlámané, mrtvé oči hledící do nikam a prokřehlé tělíčko přikryté jemným závojem sněhu.
A co je vlastně sníh. Jen peří z křídel, z křídel mrtvých andělů, kterým je peří vytrháváno jejich vlastními druhy, plačícími nad ztrátou vznešených démonů.
Kdybych měla křídla…..trpěla bych.